Výstup na nejvyšší horu Skandinávie a sněhová vánice v srpnu … proč ne

Po trochu odpočinkovém dni na Trolí stezce, kdy jsme na nekonečných serpentinách trápili spíše brzdy a řízení našeho „myšáka“, jsme se s vyhlídkou celkem slušného počasí pustili do našeho dalšího horského výletu a to hned na nejvyšší vrchol Norska a celé Skandinávie, 2 469 metrů vysoký Galdhoppigen. Vzhledem ke stavu naší fyzické kondice a ubývajících sil jsme zvolili výstup méně náročnou cestou od chaty Juvashytta. Odtud již není nutné překonávat tak velký výškový rozdíl a navíc je tato trasa zajímavější tím, že zhruba polovina vede po ledovci Styggebreen. Nevýhodou však je, že na cestu přes ledovec je potřebné mít tu správnou výbavu -  lano, úvazek a cepín. To sebou na dovolenou nevozíme a tak to pro nás samozřejmě znamenalo, že musíme trasu přes ledovec jít s horským průvodcem a se zapůjčenou výbavou pro navázání na lano, aby člověk nezapadnul do ledovcových trhlin. Výstup to určitě není příliš obtížný, pro zkušené horolezce tak trochu k pousmání, ale určitě není možné cestu přes ledovec úplně podceňovat. Nejsem horolezec, tak vám asi nemohu přesně popsat tu výbavu, ale pro nás „pejskaře“ se dá jednoduše říci, že je nutné jít na vodítku. Ale hezky postupně…
K chatě jsme vyrazili z hezkého kempu ve vesničce Lermo a po placené horské cestě vyjeli až k chatě Juvasshytta, ležící ve výšce 1841 m nad mořem, která je výchozím bodem k výstupu na vrchol. Po cestě nahoru jsme si užívali krásných výhledů na okolní hory zalité sluncem. Ovšem to, že se mi na palubní desce v autě uprostřed léta rozsvítila kontrolka „Possible Eis Road“, varující před možnou námrazou na silnici to jsme mohli brát jako malé varování před tím, co nás dnes mohlo čekat. Teploměr se opravdu dost blížil hodnotě nula … U chaty jsme zaplatili za průvodce a připojili se k asi dvacetičlenné skupince norských i zahraničních turistů. Nejprve jsme si poslechli přednášku o základech pohybu na ledovci, které trvala asi 15 minut v norštině a asi tři minuty v angličtině. Pochopil jsem z toho, že náš sympatický vůdce se jmenuje Per Olaf a že to určitě zvládneme. Navlékli jsme se do výzbroje v podobě úvazku s karabinou pro navázání na lano a za krásného slunečného počasí vyrazili směrem k ledovci. Po hodince cesty, kde si Ulli užívala té úžasné možnosti válení ve sněhu uprostřed léta, jsme dorazili na začátek ledové cesty. Tady už nás čekal náš horský vůdce a pod jeho dohledem jsme se postupně navázali na horolezecké lano a vyrazili celkem poklidným tempem jako korálky na šňůrce směrem k vrcholu. Samozřejmě, že hned na úvod jsme to byli my, kdo musel celou expedici zastavit, protože Ulla, ačkoliv měla předtím spousty času, se rozhodla, že venčení na ledovci je to nejlepší místo a tak si to s námi museli i všichni naši „lanoví“ souputníci užít … Nakonec jsme i přes toto zdržení úsek přes ledovec zvládli a přiznávám, že se vůbec nedivím, že tu není cesta bez průvodce a vybavení dovolena. Povrch ledovce je pokryt spoustou hlubokých trhlin, které vytvářejí docela složité bludiště, ve kterém je velice snadné ztratit orientaci a skončit v ledové štěrbině. Ty jsou mnohdy navíc zatopené vodou a tudíž by se vám mohlo stát, ač to zní jakkoliv kuriózně, že se na ledovci prostě utopíte... My jsme se naštěstí neutopili a mohli jsme po vstupu na pevnou půdu a odpojení od lana už „bez dozoru“ zdolat závěrečné stoupání po nepříjemných kamenech na vrchol, který jsme mohli tušit někde nahoře před námi zakrytý hustými mraky. Naštěstí nám byli trolové, které jsme každý večer upláceli dávkou českého fernetu, stále ještě nakloněni a v okamžiku, kdy jsme dorazili na vrchol se mraky na chvilku rozevřely a my jsme se mohli kochat neuvěřitelnými výhledy na okolní bílé vrcholy „Domova obrů“ a udělat i několik vrcholových fotografií.

Bohužel asi jsme dávali toho fernetu málo, protože výhledy nám vydržely jen opravdu malou chvilku a z toho dalšího mraku, který k vrcholu dorazil, začalo sněžit. Nejprve to byly pouze roztomilé vločky, tak trochu pro pobavení … hele, srpen a ono chumelí …, ale po chvilce se poletující vločky změnily v pravou sněhovou vánici, která nám tak zpestřila cestu z vrcholu a poskakování po kluzkých, vratkých kamenech. Při zpáteční cestě přes ledovec jsme si zase mohli vyzkoušet, jak vypadá „norské tempo“, protože Per Olaf nasadil v čele lana takovou rychlost, že jsme ani neměli čas si všímat toho, že sněží a letěli dolů jak utržené vagony. Naštěstí chvilku potom, co jsme se pod ledovcem odvázali od lana, sněžení přestalo, mraky odpluly, objevila se duha a zbytek dne byl zas tak neuvěřitelně nádherný, že bych nikdy nevěřil, že jsme si před chvilkou připadali jak v té nejtužší zimě. Zbytek cesty už potom probíhal bez problémů a my jsme v poklidu dorazili zpět k chatě. Závěr nádherného dne jsme ještě strávili v městečku Lom a navštívili krásný dřevěný sloupový kostel z 12. století. Tady jsme den plný změn a neuvěřitelných zážitků zakončili a byl to určitě jeden z nejkrásnějších a nejzajímavějších dnů, které jsme v Norsku prožili.

Jak se dostala čeština mezi světové jazyky ….

Další zajímavostí, kterou jsme dnes vedle hor, ledovců, jezer a sněhové vánice potkali, byl i důkaz toho, jak se náš rodný jazyk může dostat mezi jazyky světové. Při stoupání k ledovci Styggebreen jsme potkali několik informačních a zákazových tabulí, kde jsou návštěvníci upozorňováni na nebezpečí volného pohybu po ledovci. Nápisy doplněné výstižným obrázkem jsou vedle domácí norštiny v angličtině, němčině, francouzštině a k našemu velkému překvapení na nás na tabuli vykukovala i česká vlaječka a informace v češtině. Že bychom již také patřili mezi světové velmoci? Bohužel, je vysvětlení mnohem prozaičtější. Cesta s průvodcem přes ledovec je samozřejmě placená a čeští turisté jsou z úsporných důvodů ti, kteří zákazy, varování a základní horolezecká pravidla, nejčastěji porušují. Podle toho, co jsme na ledovci mohli vidět, je to asi opravdu zbytečné riziko a asi to nebude vždycky jen o těch penězích, ale my Češi jsme prostě frajeři a nám se nemůže nic stát …

Galdhøpiggen je nejvyšší hora Norska. Jeho výška činí 2 469 m. Leží v samosprávném území Lom, v kraji Oppland. Je součástí horské oblasti Jotunheimen. Galdhøpiggen byl poprvé slezen v červenci 1850. Dostupnost vrcholu není obzvláště náročná, výstup z Juvasshytta trvá přibližně 4 hodiny podle podmínek a zdatnosti, sestup trvá kolem 2 hodin. Z vrcholu lze pozorovat oblast o rozloze 35 000 km². Galdhøpiggen nebyl vždy považován za nejvyšší horu Norska a o značení nejvyšší norská hora soupeřil s nedalekým Glittertindem. Jeho ledovec se však díky postupnému tání zmenšil, takže v současné době měří 2 464 m. Dnes je tedy jednoznačně za nejvyšší horu považován Galdhøpiggen. Na vrcholu stojí chata obhospodařovaná Norským turistickým svazem. Na samotném vrcholu je kovová rozhledová růžice, která vám usnadní orientaci ve změti sousedních vrcholů. Za dobré viditelnosti se otevírají pohledy na celé pohoří Jotunheimen, dohlédnout lze i Romsdalu a Rondane. Na jihozápadě lze spatřit snad nejrozeklanější a nejdivočejší vrcholy Norska – Hurrungane.

Lom – je obec ležící na březích řeky Otty. Tvoří jakousi vstupní bránu do horského pásma Jotunheimen. Návštěvníky upoutá hlavně zdejší roubený sloupový kostel.  V celém Norsku jich najdeme podobných jen 29. Vznikaly od 11. století v souvislosti se vzrůstajícím vlivem křesťanství v zemi. Typický stavkirke má v sobě i kořeny ve stavbách skandinávských pohanských chrámů. Je to významné svědectví o promíšení starých pohanských a křesťanských prvků na severu Evropy. Při jejich stavbě se totiž nejprve vztyčila pevná kostra ze silných kmenů a prostor mezi nimi se pak vyplnil slabšími. Původní kostely nebyly velké - maximálně 24 m dlouhé a 6,5 m vysoké, během staletí se rozšiřovaly, doplňovaly o různé vížky, kryté ochozy a další moderní architektonické prvky. Nám známé chrliče jsou nahrazeny dračími hlavami. Původní kostely byly pouze dřevěné, od 12. st. byla jejich konstrukce solidnější a pevnější. Výzdoba pochází z tradic Vikingů, kdy ornamenty znázorňují výjevy z pohanských kultů. Od Vikingů se odvozují i draci. Interiér kostelů je tmavý, jediný otvor, který kostely osvětloval, byl vysoko pod střechou. Kostel v Lomu byl postaven ve 12. století. V 2. polovině 16. století byl rozšířen o dřevěná postranní křídla, čímž vznikl jeho typický křížový půdorys. Interiér je barokní. Dnes je to jeden z nejlépe zachovaných dřevěných kostelíků a stále slouží svému účelu.