Domov obrů, norská národní túra a úžasné výhledy u jezera Gjende …

Prý se říká, že kdo v Norsku neprošel Bessegen, nemůže o sobě říkat, že je turista a tak jsme i my chtěli tuhle norskou národní cestu vyzkoušet. Díky kvalitně pracujícímu domácímu podpůrnému týmu jsme dostali informaci o slibné předpovědi počasí a tak jsme se rozhodli pro drobnou úpravu plánu cesty a u údolí Jostedal jsme zamířili do nejvyšších norských hor pohoří Jutonheimen -  v českém překladu Domovu obrů. A jméno opravdu mohutnost těch horských štítů vystihuje … tady opravdu ti obři mohli bydlet. Trek kolem jezera Gjende je mezi norskými turisty opravdu velmi populární a tak je nutné být hlavně včas u chaty Gjendesheim, kde je nejen parkoviště, ale i přístaviště lodi, která vás převeze přes jezero k chatě Memurubu. Odtud už nezbývá nic jiného než se hezky po svých vrátit po hřebeni nad jezerem zpět na výchozí místo. My, i když jsme přijeli na místo chvilku po osmé hodině, jsme získali jedno z posledních míst na parkovišti a místenky na loď odjíždějící v deset hodin. Přijet sem pozdě znamená další kilometry navíc po nehezké cestě z odstavného parkoviště a také vyprodaná místa na loď přes jezero. Nakonec jsme se dočkali i Olíků dobíhajících na poslední chvíli již odplouvající loď a vyrazili na příjemnou cestu přes nádherně modrozelené jezero. Kolem jedenácté hodiny jsme už začínali první stoupání do kopců nad jezerem a cestu po nejkrásnějších výhledech v norských horách. Podle informací průvodce se mělo jednat středně náročnou trasu s občasnými lehkými horolezeckými prvky tj. budete muset používat i ruce ... hmm. Začali jsme statečně stoupat a těšili se, jak se po chvilce dostaneme na pohodlnější cestu po hřebenech. V tom jsme se bohužel trochu přepočítali, protože stoupání bylo skutečně nekonečné. Za každým vrcholem se objevil další a další ještě strmější, ale neuvěřitelné výhledy na okolní hory a jezera kolem se nám snažily tu námahu vynahrazovat. Nakonec jsme došli až na to nejočekávanější místo - uzoučký hřeben mezi dvěma, v různých výškách položených jezerech Gjende a Bessvatnet.

Úžasné místo a už první pohled na horu a hřeben nad jezerem vyrážel dech. A když jsem mi po chvilce podařilo zaostřit pohled přes od potu zamlžené brýle, uklouzlo mi trochu neslušné :“To si snad dělají … „. Na uzoučkém pásu skály na obzoru byli vidět miniaturní postavičky, kteří se jak nepatrní lidští mravenci pachtí po uzounké šíji na vrchol skály. Konečně jsme pochopili, co to je ta správná norská turistika. Nakonec jsme po skále místy i po čtyřech v jakémsi transu vylezli nahoru v rekordním tempu.

Snažili jsme se držet co nejvíce uprostřed skalní stěny, protože tady se opravdu nedalo mluvit o čemkoliv, co by jen vzdáleně připomínalo cestu a nedívat se příliš často do modré hlubiny, která byla po obou stranách šíje. Naše Ulli byla naštěstí asi v některém minulém životě kamzíkem, protože po skalách stoupala s nečekanou jistotou a přehledem. Potkali jsme i takové, kteří se odtud museli se psem vrátit, ale my jsme mohli skoro Ulču využívat na výběr optimální trasy a bylo opravdu jen několik míst těch největších skalních bloků, kde jsme ji museli pomáhat nahoru. Byl to úžasný zážitek a skoro si ani nepamatuji, jak jsme to dokázali, ale dokázali a na vrcholu se mohli kochat opravdu neuvěřitelnými výhledy. Hory, jezera, ledovce ... prostě všechno. V odpoledním slunci začala okolní krajina plné nekonečných kamenných polí vypadat jako někde na měsíci. Vrcholové foto na kamenné mohyle 1743 m vysokého Veslfjeletu bylo opravdu zasloužené a pro nás to byl jeden z největších turistických výkonů. Cesta dolů do hloubky jezera už nebyla tak náročná terénem, ale bohužel díky Ditinu bolavému kolenu, které při cestě dolů bolelo mnohem více než nahoru. Ale zase jsme se vraceli za krásného klidného podvečera skoro osamocení v horách, zničení a unavení, ale myslím, že spokojení z nádherně prožitého dne. Dnes už ta únava a bolest dávno vyprchala a zůstaly jen úžasné vzpomínky na den, kdy jsme se stali „norskými turisty“.
Národní park Jotunheimen, česky Domov obrů, je norský národní park, který byl ustanoven královským výnosem z prosince 1980 a je uznávaný jako jedna z předních norských oblastí pro rybolov a vysokohorskou turistiku. Rozloha parku je téměř 4 000 čtverečních kilometrů. Více jak 250 vrcholů dosahuje výšky nad 1 900 m, včetně dvou nejvyšších vrcholů Severní Evropy: Galdhopiggenu - 2 467 m n. m. a Glittertindu - 2 465 m n. m. Jotunheimen leží mezi údolím Ottadal na severu, údolím Sjodal na východě, Vinstervatnem, jezery Bygdin a Tyin na jihu a Sogenfjordem na západě. Podle politické domluvy leží park ve dvou oblastech - v Opplandu a Sogn og Fjordane. Geologicky je Jotunheimen předkambrický. Ledovce pokrývají gabrové skalní masívy, vrcholy a mnoho údolí. V Jotunheimu žijí sobi, losi, jeleni, rosomáci a rysi, v mnoha řekách pak pstruzi.
Jotunheimen byl od pradávna loveckým územím. Pozůstatky loveckých kempů z doby kamenné byli nalezeny poblíž jezera Gjende a jezera Russvatn. Další nalezené pozůstatky pocházejí z doby doby bronzové a z doby železné. Vysokohorské pastviny byly využívány pastevci posledních 1 000 let. Ve 14. století zde byla zřízena „Královská cesta“, která vyžadovala, aby obyvatelé města Lom udržovali schůdnost do středu Sognefjellu, aby byla lidem z Gudbrandsdalu umožnen přístup do jejich tradičního obchodního města Bergenu. Karavany dopravovaly dolů z hor produkty z farem a vracely se se solí, železem, látkami a lutefiskem.