Údolí Jostedal, náš velký ledovcový den aneb modrá je dobrá …

Po návštěvě Bergenu a malém odpočinku během přesunu dál na sever jsme nakonec přenocovali na krásném místě pod mohutnými vodopády na konci Jostedalského údolí. Ráno jsme se probudili do zataženého dne, ale i tak jsme se pustili do naší další výpravy za ledovcovými splazy pod největším ledovcem na evropského kontinentu. Nejprve jsme po malé silničce a přes hodně drsný tunel ve skále dojeli až na konec údolí, které je uzavřeno obrovskou kamennou hrází jezera Styggevatnet. Z hráze je nádherný výhled do údolí a také na ledovcový splaz Austdalsbreen, který padá do jezera na jeho druhé straně. Mohli jsme také pozorovat výpravu vodáků, kteří se k splazu vydali na kajacích a jako miniaturní tečky se pomaličku přibližovali k ledovci. Určitě hezké, ale zima mi byla jenom při jejich pozorování ze suchého břehu. My jsme raději zůstali na zemi a jako hlavní cíl dnešního dne si vybrali výstup k jinému splazu Fabergstolsbreen. Stoupali jsme pomalu do kopce po sotva znatelné kamenité stezce proti proudu ledovcové řeky Breelvane. Pomalu se nám otvíral pohled na nádherně modrou masu ledu vysoko nad námi, která se postupem času a se zkracováním vzdálenosti stávala stále větší a zřetelnější. Nejzrádnější tady je optický klam, kdy při pohledu na ledovec chybí jakékoli měřítko. Mezi obrovskými skálami je obrovská masa ledu, ale není nic, čím by si člověk mohl tu velikost srovnat. Teprve v okamžiku, když stojíte před čelem ledovcového splazu, tak ta velikost skutečně vynikne. Přístup k tomuto ledovci je trochu komplikovanější a náročnější, proto není příliš navštěvován, ale alespoň jsme ho měli opravdu jen a jen pro sebe. Závěr cesty jsem musel dokonce „do trenek“ a do prudkých studených vod ledovcové říčky. Ale odměna byla úžasná. Nejen, že jsem mohl ostatním udělat živé poměrové měřítko k velikosti ledovce, ale mohl jsem si na ten led opravdu sáhnout a vyfotit z bezprostřední blízkosti. A byl to pro mne další z úžasných norských zážitků, na který určitě nikdy nezapomenu.
Po návratu od Fabergstolenu jsme si ještě vyzkoušeli tu obrácenou stránku návštěvy ledovce a navštívili ten nejznámější a nejpřístupnější z místních ledovců Nigardsbreen. Placená cesta nás dovedla až téměř pod ledovec a navíc přes ledovcové jezero ještě jezdí člun, který doveze turisty až téměř k ledovým věžím. Tiše a nehlučně s ekologickým pohonem na baterie, zaručoval každému, komu už zakrněly nohy, že se dostane až pod ledovec s veškerým komfortem. Díky pokročilému odpoledni jsme si ho i my vyzkoušeli a nechali se dovézt až skoro „k ledu“. Bylo sice již pozdě, ale i tak tu bylo stále docela dost lidí. A tak i když je tento ledovec určitě nádherný, byla pro mne přítomnost ruských turistů v teplákových soupravách a polobotkách, povykujících fotografujících se Italů, omezující zábradlí, nápisy se zákazem vstupu a červenou barvou vyznačené „fotoviewpointy“natolik rušivé, že pro mne náročná cesta k méně známému ledovci zůstane zcela nedostižná. A vůbec nevadilo, že jsme si dnes neužili slunce a modré oblohy. Modrá barva ledovců nám to mnohonásobně vynahradila …
Jostedalsbreen - největší ledovcová plošina na evropském kontinentu je obklopena územím národního parku Jostedal, jež se nachází kousek západním směrem od národního parku Jotunheimen. Norsko má po Islandu největší zaledněné území v Evropě. Celých 3 900 km2 z jeho rozlohy je pokryto ledem. Najdeme tu hned tři různé typy ledovců: ledovce karové, údolní a ledovce na náhorních planinách. Ledovec Jostedal patří k těm posledním jmenovaným.  Nachází se na planině mezi Nordfjordem a Sognefjordem. Se svými 815 km2 je největším ledovcem na evropské pevnině. V nejvyšším bodu dosahuje výšky 1 953 m a jeho střední výška je kolem 1 450 m. Má dohromady 25 výběžků - jazyků. Ten nejdelší z nich je dlouhý 14 km. Ledovec se rozkládá v průměrné výšce kolem 1600 až 2000 m.n.m.

A víte proč jsou ty ledovce tak krásně modré ?

Otázka, na kterou jsou dlouho neznal odpověď. Modrá barva ledu není „optickým klamem“, jak se občas tvrdí. Klamný je naopak bělostný povrch sněhu nebo mladého ledu s velkým množstvím bublin či rozhraní mezi dosud drobnými ledovými krystalky. Nádherná modrá barva, kterou často vidíme, je způsobena hustotou ledu. Ten absorbuje červené a žluté světlo, takže při průchodu ledovou masou zůstává světlo modré. Na sněhu a mladém porózním ledu však zpravidla vidíme z největší části světlo odražené, tedy nepřefiltrované. Spektrum se viditelně vychyluje směrem k modré barvě až při průchodu světla zhruba 1 m silnou vrstvou ledu. No zní to hodně odborně a nevím jestli tomu opravdu rozumím, takže jednodušší vysvětlení zní : "Protože modrá je dobrá"
Naopak barva vody v ledovcových řekách a jezerech je mléčně namodralá nebo nazelenalá díky tzv. ledovcové nebo horninové mouce - jemných částečkách hornin, vzniklých třením materiálů nesených ledovcem o podloží a posléze splavených ledovcovou řekou až k jezeru.