Dvoudenní putování po náhorní plošině a horská chata „Den Norske Turistforening“

Další dny naší severské cesty byly ve znamení dvoudenní návštěvy národního parku Hardangervidda a naší skoro dobrodružné výpravy do norské divočiny. Přenocovali jsme pod skalami na úpatí této obrovské náhorní plošiny a ráno jsme se probudili do zatažené oblohy, kdy se vrcholky skal ztráceli v bílé mlze. Ale nenechali jsme se odradit, zabalili do batohů spacáky, zásoby jídla na dva dny pro sebe i pro psy a vše potřebné pro případné „přežití“ v pusté divočině. Samozřejmě pro zkušené trampy a horaly je to zcela normální, ale pro ty, co nás neznají … rozhodně netrávíme svůj volný čas a noci pod hvězdami, ale chtěli jsme si vyzkoušet jaká je taková turistika na norský způsob a využit horských chat „Den Norske Turistforening (DNT)“ – norského svazu turistů. Každopádně to pro nás byl jeden z nejdobrodružnějších plánů, které jsem si pro naší výpravu na sever vymyslel …
K našemu nadšení jsme při stoupání nahoru k výchozímu místu do parku projeli mraky, které postupně začaly řídnout, až se nám najednou otevřel výhled na prosluněné vrcholky hor a bílá mlha zůstala v údolí hluboko pod námi. Zaparkovali jsme na okraji parku, nasadili batohy na záda a plni odhodlání vyrazili do neznámé norské divočiny. Naším cílem byla samoobslužná horská chata DNT – Hadlaskard. Cesta začala táhlým stoupáním, během kterého nám začaly naše na první dojem lehké batohy povážlivě těžknout, ale brzy se nám otevřely tak nádherné výhledy do krajiny a na mraky v údolí hluboko pod námi, že jsme na únavu a náklad na zádech skoro zapomněli.  Další cesta po náhorní plošině již nebyla tak hornatá. Menší, kamenité, ledovcem zaoblené kopce se střídaly s rovinatými úseky, řekami, jezery, bažinami a vřesovišti, jen občas doplněné nepříliš hustým porostem bříz a osik. Celá náhorní plošina je jako houba neustále držící vodu a tak méně či více podmáčený povrch byl všudypřítomný. Sotva znatelná uzounká stezka vyznačená pouze „norskými“ trolíky a občasným červeným T se před námi táhla v nekonečně pusté, ale nádherné krajině. Ano, přesně tak jsem si to představoval … Nedá se to nijak popsat, nedá se to vyfotit  … to se prostě musí prožít a vidět na vlastní oči.
Postupně jsme z kopců vrátili zpět do údolí k řece Veig, kde jsme si udělali malou zastávku na odpočinek u chaty Hedlo. Odtud jsme již nabrali nejpřímější směr podél řeky k chatě Hadlaskard. Postupovali jsme pomalu a vzdálenost do cíle se s naší přibývající únavou zkracovala jen pomalu, ale když jsme po několika dalších kilometrech vystoupali na vrchol hřebene Hallaskarhalsen, otevřel se nám pohled na hluboké údolí s řekou a tam kdesi v dálce na malou šedou chatu, která byla dnešním cílem našeho putování. Trvalo sice ještě dlouho, než jsme se až k ní s padajícím soumrakem dostali, ale nakonec jsme to zvládli. Chata byla již celkem zaplněná, ale volných míst na přespání tu ještě několik zůstávalo. Horší bylo, že každá chata má svá pravidla a v této platilo, že dovnitř do obytných místností psi prostě nesmí. Přespat sice mohou, ale v klecích umístěných ve sklepě chaty … To víte, že bychom nechali naší Ulli samotnou v kleci v temném studeném  sklepě … chápete, to prostě nepřipadalo do úvahy... Správce chaty byl velice slušný a ochotný, a snažil se najít nějaké i pro nás použitelné řešení, ale pravidla jsou pravidla a Norové prostě svá pravidla dodržují. Ani vychvalování vzorné výchovy našeho psa nepomáhalo, a když k chatě dorazila opožděná a zcela nehlídaná Olli, zkontrolovala nejen vnitřek chaty, ale i večeře přítomných turistů, bylo jasné, že ani pro nás tady žádné výjimky platit nebudou a naši psi půjdou do sklepa … Nakonec jsme ale přece jenom určitou výjimku měli. Ve sklepě s našimi labíky jsme ve skladu potravin spali i my. Tedy přesněji pánská část naší výpravy … ale klece zůstali prázdné a o místo jsme se s našimi miláčky podělili na přinesených matracích. Nakonec tedy vše dobře dopadlo. Uvařili jsme večeři a pozorovali, jak úžasně fungoval provoz chaty. Do večera se nakonec chata zcela zaplnila, ale díky vzájemné toleranci a ohleduplnosti si všichni své místo našli, uvařili a brzy bylo v chatě ticho, protože každého čekal další náročný den v norské divočině.. Jen koupel „po Norsku“ v nedaleké horské říčce jsme prozatím vynechali a nabalení do všeho našeho oblečení nevěřícně pozorovali norskou rodinku vyvalující se půl hodiny v té zcela ledové vodě. Mě připadalo, že i ten kartáček na zuby ponořený do řeky byl po vytažení lehce namrzlý ...  
Ráno jsme po sobě uklidili, posnídali, do obálky vložili peníze za ubytování a vyrazili na zpáteční cestu. Ta vedla jinou trasou, ale krajina a okolí byly podobně nádherné. Mírné stoupání a kopce, na obzoru nejznámější hora Viddy jako klobouk vypadající Harteigen, potoky, říčky a všudypřítomné mokřady. Jen ti sobi se nám bohužel vyhýbali, ale  počasí přálo a modré nebe doplňovaly krásné fotogenické mraky, které teprve v samotném závěru cesty navečer ztmavly a přišel malý a krátce trvající déšť. Hardangervidda se nám prostě ukázala z té lepší stránky a ty dva dny, které jsme tu prožili  budou patřit k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v přírodě zažil. Bylo to náročné a došli jsme hodně unaveni. Celkem jsme během dvou dnů urazili skoro 40 km, ale za tu námahu to opravdu stálo. Kdyby to šlo, tak sem bych se chtěl ještě někdy v životě vrátit … A navíc jako bonus jsme večer zvládli i tu koupel v horském potoce, takže z nás možná nakonec ti „norští“ turisté budou.

Národní park Hardangervidda je největším a pro mnohé také nejkrásnějším parkem Norska. Nachází se západně od hlavního města Osla, na území krajů Buskerud, Telemark a Hordaland. Rozloha 3422 km2 dává tušit, že turisté a návštěvníci parku si na prozkoumání celého parku musí vymezit značný časový úsek. Rozhodně se nejedná o území, které byste prošli za dva, tři dny. Park je nejjižněji položeným národním parkem v Norsku, typickými rysy jsou ledovcová údolí, zvlněná krajina s nadmořskou výškou přes 1000  m.n.m. Národní park byl založen v roce 1981. Na jeho území a v blízkém okolí se nachází několik vodopádů, z nichž některé dosahují ohromných rozměrů. Krajina je po velkou část roku zavalena sněhem, který v letních měsících taje, čímž se zvyšuje síla a mohutnost vodopádů a také se objevují všudypřítomná jezírka. Park je domovem pro největší stáda sobů v Evropě, vyskytují se zde mnozí další vzácní živočichové, oblast je bohatá i na typickou severskou floru. Národní park Hardangervidda patří, i vzhledem k nadmořské výšce, mezi nejchladnější místa v jižní části Norska. Teploty jsou zde v průměru o pět i více stupňů nižší, nežli je tomu například v Oslu, i červnové teploty se přes den sotva kdy dostávají přes 10 °C, v noci pak klesají v tomto období k nule. Nejteplejšími měsíci jsou červenec a srpen s denními teplotami kolem 15 °C. Jedná se také prakticky o jediné měsíce v roce, kdy v parku není souvislejší vrstva sněhu.

Jak v Norsku přespat v horských turistických chatách DNT …

Pro ty turisty, pro které už je přespávání ve stanech a nošení obrovských nákladů na zádech nereálnou záležitostí a přesto chtějí vyrazit do hor na několikadenní výlet je Norsku úžasná možnost přespávání v turistických chatách, které jsou většinou ve vlastnictví Norského svazu turistů Den Norske Turistforening – DNT. V norských horách je jich rozeseto kolem 450 a většinou jsou od sebe vzdálené na jeden den pochodu, tak aby mezi nimi bylo možno putovat bez nutnosti přespávání v otevřené divočině a využití jako úkrytu v případě nepříznivého počasí. Většina z nich je samoobslužných, to znamená, že zde nejen přespíte, ale můžete využít i místních zásob jídla, která jsou pravidelně doplňovány. Na samoobslužných chatách je pak zpravidla kasička, do které vhodíte Vámi zvolenou sumu peněz, případně vyplníte formulář, na kterém udáte potřebné údaje s číslem kreditní karty a vyúčtováním, který hodíte do téže schránky a DNT vám peníze odečte. Vyúčtování probíhá na základě přiznání, co si kdo vzal nebo použil. Vše skutečně funguje na principu solidarity a důvěry. Pro mnohé z nás je to sice nepochopitelné, ale takovýto systém v Norsku funguje zcela bez problémů -  vandalství, vyjedení zásob či totální zabrání chaty na celé léto je zde prakticky nemyslitelné. Vzhledem k tomu, že některé oblasti jsou poměrně vzdálené od civilizace, je možnost takovéhoto ubytování velmi příjemná, zvláště jste-li unavení a promoklí a potřebujete složit hlavu v teple a suchu.
I naše zkušenost s ubytováním v chatě Hadlaskard byla jej a jen pozitivní. Chatka byla nádherná uklizená, udržovaná a bylo příjemné pozorovat, jak se všichni snaží po sobě stále uklízet a pomáhat. Kuchyňka byla čistší než v mnohé domácnosti a v chatě se chodilo jen v ponožkách … turistická obuv zůstávala venku přede dveřmi. Voda se přinášela z nedaleké řeky, která tu tekla proudem a byla velmi velmi čistá a mě připadalo, že se norští chlapy úplně těšili na to, až budou moci s kbelíky vyrazit pro vodu k řece … Ubytování pro dospělého tu stálo 270 NOK, což samozřejmě není málo, ale jsme v Norsku a člověk prostě nesmí přepočítávat.