První horský výlet ke kameni ve skále aneb jak se chodí v Norsku …
Naše první skutečně horská túra na Kjerag (čti „šerag“) a k známému obrovskému balvanu zaklíněnému ve skále nad šestisetmetrovou propastí a kolmou stěnou Lysefjordu. Po campingu na krásném místě u řeky pod skalou a březového hájku jsme se probudili do slunečného dne a brzy vyrazili dál do hor směrem nad vesničku Lysebotn, která hluboko dole u moře ukončuje dlouhý po obou stranách strmými stěnami uzavřený Lysefjord. Tady jsme měli možnost se potkat s první zajímavostí norského počasí. Krásné teplé a slunečné počasí tady může paradoxně znamenat nepříjemnosti, protože úzký skalnatý fjord tu funguje skoro jako hrnec na páru. Od východu slunce se skály a hladina moře prudce ohřívají a vytváří se pára, která postupně zaplňuje celý ten kamenný kotel a postupně stoupá vzhůru až k samému okraji skalnatého trychtýře. A tak, když jsme dorazili na výchozí místo našeho výletu, přivítala nás mlha, přes kterou jsme neviděli ani na chatu u parkoviště natož modravé hlubiny fjordu hluboko pod námi. No alespoň jsme neměli problém se závratí… A tak jsme i přes všudypřítomnou mlhu vyrazili na náš první dle průvodce „lehký trek s dobou trvání cca 5 hodin“
Norové po horách nechodí, Norové po horách běhají …
Při našem prvním výstupu jsme narazili na další poučné zjištění – vzdálenosti se v Norsku uvádějí v čase, za jaký na dané místo dojdete a já k tomu dodávám, že Norové po horách nechodí, Norové po horách běhají – protože naše cesta rozhodně trvala podstatně déle a byl to spíše celodenní výlet, než malá dopolední procházka. Ale chápu, že těch několik norských turistů, kteří nás v poklusu předběhlo a po několika vteřinách zmizelo v mlze bylo určitě za těch slibovaných pět hodin zpět i s přestávkou na svačinu.
My máme své tempo a také se samozřejmě musíme kochat krajinou, která se nám naštěstí po zdolání prvního stoupání ukázala mezi mraky a oparem, a my už si mohli výlet vychutnávat včetně obdivování okolních skal. Také pojem „lehká trasa“ nám vzhledem k velice častému používání pomocných řetězů a lan při prudkém stoupání po hladkém a hezky uklouzaném kameni a využívání všech našich končetin při šplhání po prudkých skalách, kde jsme i naše labíky museli při cestě vzhůru vytahovat, se nám zdál trochu podceněný, ale budoucnost nám teprve měla ukázat, jak se chodí v Norsku a tak tedy ano … byla to lehká trasa.
Postupně jsme se dostali až k tomu pověstnému balvanu, který se nám včetně nekonečné propasti dolů asi milosrdně schoval do mlhy. A když nebylo vidět do hlubin, byl i ten výstup na kámen mnohem snesitelnější a tak jsme si i tuhle „povinnou“ atrakci nenechali ujít. Na ukázku přikládám fotku „jak by to mohlo vypadat, kdybychom něco mohli vidět“. Cesta zpět z kopce dolů byla jako vždy horší než cesta nahoru a tak když jsme se konečně doklouzali dolů společně s několika podobně znavenými zahraničními turisty, čekalo na nás již skoro prázdné parkoviště, obsazené pouze skupinkou místních žebravých ovcí – Norové už několik hodin seděli doma u krbu – a konečně také pohled dolů do hlubin fjordu a na nekonečné serpentiny silnice do Lysebotnu. První výlet máme za sebou … povedl se a už také víme trochu více o tom „Jak se chodí v Norsku“