Vánoční procházka ve skalách Kokořínska … už jsme zase pod Pokličkou …

Společně s Ullinčiným kamarádem Charliem a Hankou jsme se pokusili spálit pár vánočních kalorií a odpočinout si po vánočním shonu a tak jsme si zopakovali naší loňskou procházku po kokořínských lesích a skalách nedaleko od Pokliček, nebo přesněji Mšenských Pokliček, které jsou určitě nejznámějším a turisticky nejnavštěvovanějším místem celého Kokořínska. Tentokrát jsme si procházku ale zpestřili i hledáním několika cache – krabiček, které se tady mezi skalami plnými nejrůznějších dutin a škvír opravdu dobře schovávají. My jsme si tak užili krásného hledání, Ulli a Charlie zase své labradoří zábavy. Nám se prostě na Kokořínsku líbí a tak se sem budeme určitě znovu a znovu vracet …

Pokličky jsou jednoznačně nejznámější skálou Kokořínska jsou Mšenské Pokličky. Skalní pokličky můžeme na Kokořínsku nalézt i jinde, ale ty místní mají jasné privilegium – staly se znakem celé chráněné krajinné oblasti. K jejich shlédnutí ale musíme vystoupat po mnoha schodech až na hranu Kokořínského dolu, protože vzrůstající les jejich panorama při pohledu z údolí zakrývá.Pokličky jsou dokladem různorodosti kokořínských pískovců. Usazené vrstvy písku byly ve vodorovných vrstvách zpevněny různým druhem tmelu a tak jednotlivé vrstvy pískovce mají různou odolnost vůči hlavním erozivním vlivům – střídání teplot a vodě. Skalní blok má pak různou rychlost zvětrávání – dolní část je tvořena relativně odolným křemenným pískovcem a vytváří základ pokličky, méně odolná vyšší vrstva s hlinitým tmelem naopak zvětrává rychleji a tvoří užší sloup nesoucí poklici – vrstvu pískovce s odolným železitým tmelem
Pokličky se nacházejí v přírodní rezervaci Kokořínský důl. Ta byla zřízena již v roce 1953 na ploše více jak 20 km2 k ochraně nejvýznamnějšího kokořínského údolí. V rezervaci nalezneme řadu přírodovědně cenných stanovišť – skály a skalní města, lesy různého typu, zbytky skalních stepí s teplomilnou vegetací, mokřady a mokřadní louky, rybníky a tůně či samotný potok Pšovka.

Apatyka byla pojmenovaná podle léčivých bylin, které se tu hojně sbíraly. Výskyt druhů rostlin, typických spíše pro horské či podhorské oblasti je zapříčiněn velkou teplotní inverzí v rokli. Na jaře se prohřívá jen horní vrstva vzduchu, proto tu zůstává ležet dlouho sníh, a v létě do ní stéká studený vzduch a teplý stoupá vzhůru. Tím je způsobena vegetační inverze - zvrat vegetačních pásem - chladnomilné druhy, typické pro vyšší nadmořské výšky, rostou hluboko v rokli v nízké nadmořské výšce a naopak teplomilné druhy z nízkých nadmořských výšek rostou vysoko nad roklí.   
Díky tomuto chladnějšímu a vlhčímu klimatu se zde vyskytuje velké množství mechorostů a kapradin. Zajímavý je výskyt plavuně vrance jedlového, který je znám hlavně z vlhkých horských lesů subalpinského stupně. Z horských a podhorských druhů mechorostů je zde zastoupen rohozec trojlaločný, který tvoří rozsáhlé nahloučené polštáře složené z tuhých lodyžek, dále pak pérovec hřebenitý, jehož lodyhy připomínají pštrosí péra, lesklec čeřitý, měřík trnitý nebo trněnka prodloužená. Z běžnějších druhů můžeme nalézt trávník Schreberův, baňatku obecnou, bělomech sivý nebo zpeřenku tamaryškovou či dvouhroteček různotvarý.