Chorvatský zázrak přírody nebo jen turistická atrakce na vydělávání peněz ?
Letošní letní dovolenou a cestu do Chorvatska k moři jsme si rozdělili na několik částí a konečně jsme si tak našli po cestě na jih čas na návštěvu oblasti Plitvických jezer. Strávili jsme tady dva dny ve vesničce Smoljanac pár kilometrů od jezer a tak jsme měli dost času na pořádnou procházku a prohlídku toho nejkrásnějšího z přírodních zázraků a krás národního parku. Rozhodli jsme se ignorovat všechny ty „vymoženosti“ moderní doby jako jsou vláčky, parníčky a autobusy a park jsme si obešli hezky po svých. Nachodili jsme tak přes 20 km po dřevěných chodnících a cestičkách kolem jezer a vodopádů a poznali dvě tváře národního parku – úžasnou krásu přírody a klid v místech trochu odlehlejších od „turistických atrakcí“ a fronty na přírodu a zážitky v místech s povinnou návštěvou v doprovodu turistického průvodce. Bohužel sen o klidné procházce přírodou je tady v tomto období nesplnitelný … Ale na to člověk rychle zapomene a v hlavě zůstanou pouze vzpomínky na křišťálově čistou vodu se spoustou ryb a nekonečné množství odstínů a proměn modré a zelené barvy hladiny, spoustu potoků, říček, jezer a vodopádů nejrůznějších velikostí a tvarů … jsme rádi, že jsme to viděli na vlastní oči.
Plitvická jezera na řece Koraně - Národní park Plitvická jezera je jedním z nejznámějších národních parků v Chorvatsku. Jeho poloha je mezi městy Zadar a Karlovac na horním toku řeky Korany přesně mezi dvěma vápencovými masívy, jejichž názvy jsou Plješevice a Velika Kapela. Od roku 1979 je také zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. V 600 metrech nad mořem se rozprostírá nádherná nedotčená příroda bohatá na lesy jedlové, bukové, smrkové, tisové a dokonce i pralesy. Menší i větší jezera s průzračně čistou vodou, kterých je zde celkem 16, společně se 140 vodopády a 20 jeskyněmi vytváří charakteristický ráz tohoto parku. Všechna jezera jsou kaskádovitě rozložena a navzájem propojena četnými průtoky a kaskádami a můžeme je rozdělit na dvě části – dolní a horní. První z nich obsahuje 4 jezera a horní část se skládá z 12 jezer. Jezera v dolní části vznikla nejčastěji úplným propadem vody do podzemních jeskyní nebo byla vymleta vodou, která stékala ve formě vodopádů z horních jezer. Dvě malé říčky Bijela a Crna slouží jako napájení pro horní část jezer. Nejvyšší bod této části je Prošcansko jezero ve výšce 639 metrů nad mořem. Je to jedno z největších plitvických jezer, největším je jezero Kozjak o své rozloze 80 hektarů. Prošcansko jezero tvoří výchozí bod pro ostatní jezera, jelikož právě z něj se odvádí voda do níže položených jezer, která do něj proudí. Nakonec se voda na konci parku dostane do řeky Korany v místě, kde se stýká s potokem Plitvice. Vodopády vznikaly postupným hromaděním krápníkové hmoty několik tisíciletí, než se dotvořil celkový obraz přírody, jak jej můžeme vidět v současné době. V těchto místech se můžeme setkat s chráněnými zvířaty i rostlinami, žijí zde například medvědi hnědí, vlci, lišky, divoká prasata nebo srny.
Národní park jako cirkusová atrakce a fronta na přírodu…
V souvislosti s návštěvou Národního parku Plitvická jezera si nemohu odpustit malé povzdechnutí nad nesmyslnou zvráceností dnešní doby, kdy se nejprve na ochranu nenahraditelné přírody vytvoří národní park a potom ve snaze přilákat co nejvíce návštěvníků a samozřejmě i získat co nejvíce peněz doplní celý systém, který umožní „plážovým turistům“, aby se co nejpohodlněji dostali až k místu té obdivované přírodní památky. A tak sem každý den desítky cestovních kanceláří přiváží z pobřeží tisíce lidí, které už omrzelo povalování u moře, po bitvě o místo je naloží do dalších autobusů nebo turistických vláčků, aby se ve svých plážových žabkách dostali bez námahy co nejblíže k tomu vodopádu, který znají z prospektu a tam si po vystátí patřičné fronty mohli udělat tu fotku své rodiny před vodopádem, u kterého se koupal přeci ten Vinetou … Naštěstí je možné si park prohlédnout i jiným způsobem a tak jsme pouze na několika místech mohli tak trochu zděšeně a trochu se zájmen pozorovat skupiny bez přestání řvoucích němců, chaoticky pobíhajících italů, pro které bylo sestavení skupinky pro vytvoření fotografie téměř neřešitelnou úlohou, dokonale organizovaných japonců, sledujících okolí pouze přes širokoúhlé objektivy svých kamer a fotoaparátů, slušných, ale pro turistiku zcela nepřipravených poláků s odřenýma nohama od páskových sandálků a samozřejmě i našich milých českých krajanů, kteří museli být vždy stoprocentně první u všech vstupů, dveří a tabulí, protože v soubojích loktů jsme opravdu dobří …
Ještě, že jsme s sebou měli Ulli, která nám dokázala v těchto zástupech lidí prorážet cestu. Bylo pro mě opravdu překvapivé zjištění, kolik lidí se v zahraničí opravdu bojí psů a Ullinčiny pokusy o seznámení končili skoro skokem do jezera … no prostě někdy se vyplatí mít „nebezpečného“ labradora …