Cesta přes moře a první krásný den na nejjižnějším cípu Norska ... a prý, že je tu zima
Tak jsme po dlouhých přípravách konečně vyrazili na sever. Očekávání nových poznání nás „rychle“ přeneslo po nudných a nekonečných německých a dánských dálnicích, kde jediným zpestřením byl průjezd hamburským přístavem a pozorováním upravených dánských pastvin s krávami jak z reklamy na zdravou výživu, až k dánskému přístavu Hirtshals. Tady už nás čekal superspeed trajekt společnosti Color Line - směr norský Kristiansand. Pro nás středoevropské suchozemce byla už jízda tímto kolosem pro cca 760 automobilů a dvě tisícovky pasažérů zážitek sám o sobě. Jedenáct pater propojených výtahy, restaurace, bary, obchody, herny a rychlost 27 uzlů. Za tři hodinky jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a prohlédnout loď a už jsme se připravovali na vylodění na norské půdě. Vyděšeni českými veterináři a úředníky jsme s obavami očekávali náročnou kontrolu našich psů a všech dokladů pro ně, jejichž shánění nám před odjezdem zabralo několik dnů, ale nakonec jsme z lodi vyjeli v takovém tempu, že jsme si vlastně ani nevšimli, že jsme nějakou celnicí projeli ....
Krkonošký výlet po stopách Hanče, Vrbaty, Molly a Glorie
Možnost udělat si výlet do Krkonoš, si většinou nenecháme ujít. A tak, když jsme dostali nabídku, strávit pár dní na bývalé podnikové chatě ROH Barvy - Laky s.p., nebylo o čem přemýšlet. Chata přímo dýchala vzpomínkami na dávné časy, protože i po mnoha letech od ukončení činnosti podniku, zůstává skoro ve stavu, jako by ji právě opustil další turnus odborářů – správce, umakartový nábytek, společenská místnost, všudypřítomné nápisy a upozornění co se má a nemá dělat … Ale byli jsme tam sami a bylo tam moc hezky. A u našeho výletu jsem se nechal inspirovat dovolenkovým výletem našich přátel a udělali jsme si krásnou horskou tůru ze Zlatého návrší přes Voseckou boudu a Sněžné jámy k pramenům Labe a kolem Pančavského vodopádu a mohyly Hanče a Vrbaty zpět do Horních Míseček. A užili jsme si i toho pravého horkého rozmanitého počasí. Chvilku jsme se vyhřívali na slunci a o pár minut později byli v neprůhledném mraku a viděli jen pár metrů před sebe. Pohled do Sněžných jam nám byl tentokrát odepřen. Inu hory jsou hory …
Chopok, Ďumbier, Štefánikova chata … za kamzíky a svišti na vrcholy Nízkých Tater
Druhou část našeho slovenského výletu jsme zamířili do samého srdce Nízkých Tater a to na Chopok a Ďumbier - nejvyšší vrchol těchto nádherných hor. Tady to byla pro mě taková malá vzpomínková procházka, protože jsem tu byl před opravdu mnoha a mnoha lety jako dítě s matkou na dovolené ROH. Bylo zvláštní, jak se mě některé vzpomínky až překvapivě jasně vybavovali. Byl to příjemný návrat. Chopok jsme se rozhodli zdolat z jižní strany a výpravu jsme tak zahájili na Trangošce a od dolní stanice lanovky začali drsný výstup na Chopok. Lanovka naštěstí mimo sezonu nejezdí a protože na sedačky bychom naše labradory asi jen těžko dostali, nemuseli jsme se nechat deptat pohledem na pohodlné turisty, kteří by se nám vznášeli nad hlavou a bez námahy zdolávali výškové metry.
Vlkolínec, Malino brdo, Ploská ... a hlavně si dávejte pozor na medvědy ….
Udělali jsme malou změnu v oblíbených místech naších výletů a po pálavském setkání zamířili na trochu prodloužená víkend do „daleké“ ciziny. Do slovenských hor. Je to už opravdu mnoho let co jsem tu byl naposledy a tak to bylo trochu i vzpomínání na mládí… A protože jsme se ubytovali v krásné dolině pod Velkou Fatrou, tak náš první výlet samozřejmě směřoval do pro mě zcela neznámých kopců. Nejprve jsme si udělali „malou“ odpolední rozcvičku a navštívili krásnou vesničku žijící skanzen Vlkolínec a vystoupali na kopec nad ní na Malino Brdo a druhý den jsme se vypravili na opravdový „trek“ do hor s výstupem na vrchol Ploská. Musím říci, že Velká Fatra plně naplnila mé očekávání a přidala ještě mnohé nad to. Nádherné výhledy, zářivě bílé skály, rozkvetlé louky intensivně vonící mateřídouškou, čisté potoky a všude tak absolutní klid, že jsme si někdy připadali, že jsme tu opravdu skoro sami....
Anglický park, francouzská zahrada, arabský minaret a to vše za jedno odpoledne …
Tak jsme se díky pozvání od Vandy na prodloužený víkend na Pálavu konečně vypravili na jižní Moravu. Většina účastníků srazu Sdružení pejskařů a přátel psů dorazila později, my rychlejší jsme si hned po příjezdu udělali malý výlet s procházkou po nádherném parku u zámku Lednice. Nádherné počasí a jaro v nejlepší době opravdu lákalo na procházku a úžasný park se nám odvděčil nádhernými pohledy na nejrůznější odstíny svěží zelené barvy na stromech, barevné květy na krásných loukách a samozřejmě také na spousty zajímavých historických staveb v zámeckém parku. Udělali jsme si procházku kolem rybníků až k vyhlídce na romantickém minaretu a nakonec došli až k Janohradu, další romantické zámecké stavbě napodobující středověkou zříceninu. Výlet jsme zakončili u lednického zámku ve francouzské zahradě a potom už rychle utíkali domů před blížící se bouřkou. Ale, že je tu krásně ..
Pálava - kraj vinohradů a úrodných polí, ale i strmých skal a stepních strání
Druhý den našeho pálavského výletu jsme samozřejmě zamířili na nejhezčí místa Pavlovských vrchů, ke zřícenině Dívčích hradů. Často jsme na cestách projížděli kolem siluety kopců s hrady a skalními útvary, ale tentokrát jsme si konečně, díky setkání s přáteli, našli čas na podrobnější poznání. Naše psí výprava se od včerejška rozšířila o několik dalších účastníků setkání a tak jsme k vrcholkům Pálavy vyrazili již v docela početné skupince. Nádherné skoro letní počasí nám i dnes přálo a tak jsme si po výstupu na hřeben mohli dopřávat spousty nádherných pohledů do sluncem zalité krajiny, na vodní plochu Novomlýnských nádrží, krásně se zelenající vinice na svazích nad Pavlovem a Dolními Věstonicemi a nádherné bílé skály na okolních vršcích. Postupně jsme došli až k Dívčím hradům a odtud se jinou trasou po boční stěně a s malou odbočkou k Martinské skále vrátili na začátek dnešní cesty. Tím bychom skoro mohli tento výlet ukončit, ale měl ještě jedno malé překvapení. Na Děvičky jsme se ještě jednou vrátili a to na východ slunce. Noční vstávání a výstup skoro za tmy z Pavlova ke zbytkům hradu a potom netrpělivé čekáni na první sluneční paprsek. Úžasný zážitek, který si budeme dlouho pamatovat. Pálava se nám určitě vryla nejenom do paměti, ale i do srdce a určitě se sem budeme rádi vracet …
Nad Maraskem - 801 m - Velikonoce v přírodě a bez pomlázky
Velikonoční tradice už dlouhé roky nepatří mezi naše oblíbené atrakce a tak se nám rozhodnutí zmizet na Velikonoční pondělí někam dál od lidí, zdálo jako ideální řešení. Našli jsme i spřízněné duše s podobným názorem a pro Ulli i psí kamarádky na cestu a v pondělí brzy po ránu vyrazili. A protože v brdských lesích se vždy dá najít spoustu krásných a klidných míst, vybrali jsme za cíl našeho výletu další s řady brdských osmistovek vrchol Nad Maraskem - druhý nejvyšší z celých jižních Brd. Počasí nám přálo a tak jsme si cestu „zpříjemnili“ několika keškovými odlovy, návštěvou několika přírodních památek a samozřejmě i velice příjemnou zastávkou spojenou s opékáním špekáčků u lovecké chaty Na Burku. No prostě jsme si užili další krásný den …
Kvetoucí třešně, nádherné výhledy a botanická zahrada na dalším z vrcholů Českého středohoří
Tak tenhle kopec, podobně jako okolní vrcholy, mě lákal a provokoval hodně dlouho. Kdykoliv jsme projížděli kolem směrem na Chomutov, tak jsem si říkal, že až to jednou půjde, měli bychom zkusit na tu „buřinku“ vystoupat. Krásný začátek jara a volná slunečná neděle se ukázala jako ideální příležitost. Po chvilce přemlouvání a zlehčování výšky toho „malého kopečku“ se mi podařilo přesvědčit i ženu a tak jsme vyrazili směrem na Louny na další výlet do Českého středohoří. Zaparkovali jsme s dostatečným odstupem od úpatí Oblíku, abychom se také „trochu prošli po rovině“ a vyrazili z jižní strany směrem k vrcholu. Na začátku stoupání jsme se nechali zlákat žlutými květy Hlaváčku jarního v zapomenutém rozkvetlém třešňovém sadu a tak jsme první část kopce prošli mimo cestu a teprve v polovině stoupaní navázali na malou pěšinku klikatící se po svahu vzhůru.
Zima někdy dokáže vykouzlit neuvěřitelné věci
pracovni
Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, roubená je stromama ...
Zataženo, oblačno, místy sněhové přeháňky … to nám slibovali „Rosničky“ na sobotní den. A tak když jsem v sobotu rozesela vykouknul z okna a venku zářila modrá obloha, slunce a okolní střechy pocukrované čerstvým sněhem volalo to po nějakém rychlém výletu do přírody. Dlouho jsme nepřemýšleli, rychle sbalili procházkovou výbavu a vyrazili směr Okoř. To je pro mne jedno z trochu zapomenutých míst v okolí Prahy, protože nějakým řízením osudu, jsem tu ještě nikdy nebyl. Ideální den pro nápravu. Čerstvě napadaný sníh na louce pod hradem posloužil nejprve naší Ulli k zopakování základů aportu a potom už jsme vyrazili společně s Charlíky na procházku údolím Zákolanského potoka. Sluníčko, mráz s čerstvý sníh nám po cestě nabízeli množství krásných pohledů a cesta na Okoř byla tentokrát „roubená stromami“ skoro jako z pohádky o Mrazíkovi. Bylo tu nádherně a procházku jsme opravdu po všech stránkách užívali. A když jsme k tomu po návratu na Okoř ještě přidali návštěvu velice příjemné restaurace Dělová bašta s výbornou kuchyní a velice příjemnou obsluhou, tak se tomu dnešnímu trochu nečekaně krásnému dni nedalo vůbec nic vytknout.