Jizerské tisícovky VI - Polední kameny
Nejkrásnější výhledy a krásný podzimní den v Jizerských horách
Ráno jsme se v Praze probudili do mlhavého dne a vůbec se nezdálo, že by se to mělo změnit. A protože předpovědi počasí neochvějně slibovali v horských oblastech slunečno, tak jsme rychle sbalili a s malým zpožděním vyrazili směr Jizerské hory. Myslel jsem, že si najdu nějaký hezký horský potok a zkusím fotky podzimních prosluněných zákoutí se stativem a dlouhými časy na tekoucí vodě. Vybrali jsme si cestu k vodopádům Černého potoka, ale to nakonec nebyla ta správná volba, protože i když byl potok a vodopády krásné, byly v hlubokém stínu kopců a to prostě nebylo ono. Tak jsem měl stativ jen jako doplňkovou zátěž při stoupání na krásné vyhlídky na Hajní kostel a Frýdlantské cimbuří. Nakonec jsme si tedy místo potoků užili nádherných výhledů a do naší sbírky si připsali další Jizerskou tisícovku - Polední kameny – 1006 m.
Krásná procházka v podhůří pohoří Rondane a olympijská "vesnice" Lillehammer
Národní park Rondane byl jedním z hlavních cílů naší norské cesty. Dlouho jsme vybírali, na který z kamenitých vrcholů vylezeme, ale nakonec jsme se po těch několika minulých dnech na hřebenech Jutonheimenu rozhodli, zvolit trochu méně náročnou variantu a udělat si malou procházku v podhůří jižní části Rondane. A vůbec jsme nelitovali. Poznali jsme zase trochu jinou část krásné norské přírody. Nekonečné plochy lišejníků a vřesu jako obrovské měkké polštáře, lehce houpavá mokrá půda, obrovské pláně gigantických borůvek, výstup na horu Veslefjell s krásným rozhledem a návštěva krásného a divokého kaňonu Dørjuvet. A samozřejmě i trochu toho „lovu“ za dalšími norskými keškami, které byly v této oblasti zvlášť povedené. Prostě hezká procházka. A protože norské dny jsou dlouhé, byla to teprve polovina krásného dne.
Nejsevernější bod naší cesty a krásně deštivá procházka po domově trolů
Trondheim byl nejsevernějším místem na naší cestě po Norsku. Po několika dnech v horách Jutonheimenu jsme využili lepšící se předpovědi počasí a vyrazili ještě více na sever. Projeli jsme pohoří a národní parky Rondane a Dovre, navštívili vikingské pohřebiště, soutěsku a divoké peřeje na řece Driva a cestu ukončili procházkou v Národním parku Trollheimen. Tady v domově trollů nám sice ještě počasí moc nepřálo a geocachingovou procházku jsme prošli většinou v pláštěnkách, ale za to se nám tady podařilo nasbírat obrovské množství nádherných křemenáčů … a byla večeře. Do Trondheimu jsme již dorazili za krásného počasí a tak jsme si procházku a prohlídku města opravdu užívali. A když se na mne odpolední slunce usmálo i při fotografování opravdu nádherné katedrály Nidaros, už mě ke spokojenosti opravdu nic nechybělo. V podvečer jsme se ještě zastavili v Rorosu, dalším místě, zapsáném na seznamu památek UNESCO a potom už stačilo jen najít další místo na rozložení našeho stanu a ukončit další krásný den naší cesty.
Výstup na nejvyšší horu Skandinávie a sněhová vánice v srpnu … proč ne
Po trochu odpočinkovém dni na Trolí stezce, kdy jsme na nekonečných serpentinách trápili spíše brzdy a řízení našeho „myšáka“, jsme se s vyhlídkou celkem slušného počasí pustili do našeho dalšího horského výletu a to hned na nejvyšší vrchol Norska a celé Skandinávie, 2 469 metrů vysoký Galdhoppigen. Vzhledem ke stavu naší fyzické kondice a ubývajících sil jsme zvolili výstup méně náročnou cestou od chaty Juvashytta. Odtud již není nutné překonávat tak velký výškový rozdíl a navíc je tato trasa zajímavější tím, že zhruba polovina vede po ledovci Styggebreen. Nevýhodou však je, že na cestu přes ledovec je potřebné mít tu správnou výbavu - lano, úvazek a cepín. To sebou na dovolenou nevozíme a tak to pro nás samozřejmě znamenalo, že musíme trasu přes ledovec jít s horským průvodcem a se zapůjčenou výbavou pro navázání na lano, aby člověk nezapadnul do ledovcových trhlin. Výstup to určitě není příliš obtížný, pro zkušené horolezce tak trochu k pousmání, ale určitě není možné cestu přes ledovec úplně podceňovat. Nejsem horolezec, tak vám asi nemohu přesně popsat tu výbavu, ale pro nás „pejskaře“ se dá jednoduše říci, že je nutné jít na vodítku.
Domov obrů, norská národní túra a úžasné výhledy u jezera Gjende …
Prý se říká, že kdo v Norsku neprošel Bessegen, nemůže o sobě říkat, že je turista a tak jsme i my chtěli tuhle norskou národní cestu vyzkoušet. Díky kvalitně pracujícímu domácímu podpůrnému týmu jsme dostali informaci o slibné předpovědi počasí a tak jsme se rozhodli pro drobnou úpravu plánu cesty a u údolí Jostedal jsme zamířili do nejvyšších norských hor pohoří Jutonheimen - v českém překladu Domovu obrů. A jméno opravdu mohutnost těch horských štítů vystihuje … tady opravdu ti obři mohli bydlet. Trek kolem jezera Gjende je mezi norskými turisty opravdu velmi populární a tak je nutné být hlavně včas u chaty Gjendesheim, kde je nejen parkoviště, ale i přístaviště lodi, která vás převeze přes jezero k chatě Memurubu. Odtud už nezbývá nic jiného než se hezky po svých vrátit po hřebeni nad jezerem zpět na výchozí místo. My, i když jsme přijeli na místo chvilku po osmé hodině, jsme získali jedno z posledních míst na parkovišti a místenky na loď odjíždějící v deset hodin. Přijet sem pozdě znamená další kilometry navíc po nehezké cestě z odstavného parkoviště a také vyprodaná místa na loď přes jezero. Nakonec jsme se dočkali i Olíků dobíhajících na poslední chvíli již odplouvající loď a vyrazili na příjemnou cestu přes nádherně modrozelené jezero.
Údolí Jostedal, náš velký ledovcový den aneb modrá je dobrá …
Po návštěvě Bergenu a malém odpočinku během přesunu dál na sever jsme nakonec přenocovali na krásném místě pod mohutnými vodopády na konci Jostedalského údolí. Ráno jsme se probudili do zataženého dne, ale i tak jsme se pustili do naší další výpravy za ledovcovými splazy pod největším ledovcem na evropského kontinentu. Nejprve jsme po malé silničce a přes hodně drsný tunel ve skále dojeli až na konec údolí, které je uzavřeno obrovskou kamennou hrází jezera Styggevatnet. Z hráze je nádherný výhled do údolí a také na ledovcový splaz Austdalsbreen, který padá do jezera na jeho druhé straně. Mohli jsme také pozorovat výpravu vodáků, kteří se k splazu vydali na kajacích a jako miniaturní tečky se pomaličku přibližovali k ledovci. Určitě hezké, ale zima mi byla jenom při jejich pozorování ze suchého břehu. My jsme raději zůstali na zemi a jako hlavní cíl dnešního dne si vybrali výstup k jinému splazu Fabergstolsbreen ...
Norsko 2011 - Bergen a Trollstigen
Historické památky a rybí trh v deštivém Bergenu a zkouška brzd na Trolí stezce
Po dvou dnech v norské divočině jsme opravdu potřebovali odpočinek a tak jsme na další den naší severské cesty naplánovali návštěvu druhého největšího norského města Bergenu. To je vedle historické v seznamu UNESCO zapsané čtvrti Bryggen a slavného rybího trhu známé hlavně tím, že je to město s největším počtem deštivých dnů. Poloha na pobřeží a úpatí sedmi hor znamená, že tu rekordy v počtu deštivých dnů padají, jak na běžícím pásu. V roce 2007 tady pršelo 89 dní za sebou a v průměru je Bergen skrápěn deštěm 213 dní v roce! Tady, víc než kde jinde, platí norské přísloví, že není špatného počasí, jen špatného oblečení. Samozřejmě, že i na nás na chvilku došlo a během celkem slunečného dne se i speciálně pro nás jeden dešťový mrak objevil. A opravdu to tady nikdo výrazně neřešil. Prší, no a co … A tak jsme si vedle prohlídky památek vychutnali i velrybí steak a úžasné krevety v tržnici Fisketorget. Den jsme zakončili vynikající smetanovou zmrzlinou a pokutou za špatné parkování. Když člověk nevidí značku se zákazem, tak to ještě neznamená, že tam není … OK, naštěstí byla pokuta skoro stejná jako cena parkovného.
Dvoudenní putování po náhorní plošině a horská chata „Den Norske Turistforening“
Další dny naší severské cesty byly ve znamení dvoudenní návštěvy národního parku Hardangervidda a naší skoro dobrodružné výpravy do norské divočiny. Přenocovali jsme pod skalami na úpatí této obrovské náhorní plošiny a ráno jsme se probudili do zatažené oblohy, kdy se vrcholky skal ztráceli v bílé mlze. Ale nenechali jsme se odradit, zabalili do batohů spacáky, zásoby jídla na dva dny pro sebe i pro psy a vše potřebné pro případné „přežití“ v pusté divočině. Samozřejmě pro zkušené trampy a horaly je to zcela normální, ale pro ty, co nás neznají … rozhodně netrávíme svůj volný čas a noci pod hvězdami, ale chtěli jsme si vyzkoušet jaká je taková turistika na norský způsob a využit horských chat „Den Norske Turistforening (DNT)“ – norského svazu turistů. Každopádně to pro nás byl jeden z nejdobrodružnějších plánů, které jsem si pro naší výpravu na sever vymyslel …
Norsko 2011 – Národní park Folgefonna
Norské vodopády a výlet k ledovcovému jezeru Bondhus a splazu Bondhusbrea
Po dalším campu na krásném místě u jezera Orte jsme se probudili do krásného dne a vydali na další cestu na sever. Nejprve jsme museli objet celý Lysefjord, pusté a neprůchodné území kolem něho a postupně dorazili až k Preikestolenu. Tady nás čekala opět neprůhledná mlha a hlavně neuvěřitelné davy lidí. Byla neděle a tady jsme poznali další důležitou informaci k naší další cestě. Ta nejznámější, nejpřístupnější a nejnavštěvovanější místa nemusí být ta nejkrásnější. A to hlavně, když se nechcete o své zážitky dělit se zástupem dalších turistů, kteří využijí možnosti dopravit se pohodlně až skoro k místu obdivu. Je lepší si najít místo náročněji dostupné a netlačit se s davy lidí valících se po cestě nahoru a dolů. Hlavně z tohoto důvodu jsme se rozhodli vynechat tento pro cestovní kanceláře „povinný“ výlet a pokračovat v další cestě na sever do oblasti národního parku Folgefonna a k nádherným vodopádům v jeho okolí.
Norsko 2011 – Lysefjord a Kjeragbolten
První horský výlet ke kameni ve skále aneb jak se chodí v Norsku …
Naše první skutečně horská túra na Kjerag (čti „šerag“) a k známému obrovskému balvanu zaklíněnému ve skále nad šestisetmetrovou propastí a kolmou stěnou Lysefjordu. Po campingu na krásném místě u řeky pod skalou a březového hájku jsme se probudili do slunečného dne a brzy vyrazili dál do hor směrem nad vesničku Lysebotn, která hluboko dole u moře ukončuje dlouhý po obou stranách strmými stěnami uzavřený Lysefjord. Tady jsme měli možnost se potkat s první zajímavostí norského počasí. Krásné teplé a slunečné počasí tady může paradoxně znamenat nepříjemnosti, protože úzký skalnatý fjord tu funguje skoro jako hrnec na páru. Od východu slunce se skály a hladina moře prudce ohřívají a vytváří se pára, která postupně zaplňuje celý ten kamenný kotel a postupně stoupá vzhůru až k samému okraji skalnatého trychtýře. A tak, když jsme dorazili na výchozí místo našeho výletu, přivítala nás mlha, přes kterou jsme neviděli ani na chatu u parkoviště natož modravé hlubiny fjordu hluboko pod námi. No alespoň jsme neměli problém se závratí… A tak jsme i přes všudypřítomnou mlhu vyrazili na náš první dle průvodce „lehký trek s dobou trvání cca 5 hodin“