Ulli: Z našich výletů

Pracovní

Stachelberg - mohutná pevnost, součást československého pohraničního opevnění proti hitlerovskému Německu. Rozestavěná v roce 1937. Po dokončení by ji tvořilo 12 bunkrů vybavených dělostřelectvem, protitankovými kanóny a kulomety. Pevnostní objekty jsou propojeny podzemní soustavou chodeb a sálů o celkové délce tři a půl kilometru. Výstavba Stachelbergu nebyla dokončena. Podařilo se vybudovat jeden pěchotní srub (T-S73), kde se nyní nachází vojenské muzeum moderního opevnění. Zpřístupněna je část chodeb a sálů v hlubokém podzemí tvrze.

Zima někdy dokáže vykouzlit neuvěřitelné věci

pracovni

Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, roubená je stromama ...

Zataženo, oblačno, místy sněhové přeháňky …  to nám slibovali „Rosničky“ na sobotní den. A tak když jsem v sobotu rozesela vykouknul z okna a venku zářila modrá obloha, slunce a okolní střechy pocukrované čerstvým sněhem volalo to po nějakém rychlém výletu do přírody. Dlouho jsme nepřemýšleli, rychle sbalili procházkovou výbavu a vyrazili směr Okoř. To je pro mne jedno z trochu zapomenutých míst v okolí Prahy, protože nějakým řízením osudu, jsem tu ještě nikdy nebyl. Ideální den pro nápravu. Čerstvě napadaný sníh na louce pod hradem posloužil nejprve naší Ulli k zopakování základů aportu a potom už jsme vyrazili společně s Charlíky na procházku údolím Zákolanského potoka. Sluníčko, mráz s čerstvý sníh nám po cestě nabízeli množství krásných pohledů a cesta na Okoř byla tentokrát „roubená stromami“ skoro jako z pohádky o Mrazíkovi. Bylo tu nádherně a procházku jsme opravdu po všech stránkách užívali. A když jsme k tomu po návratu na Okoř ještě přidali návštěvu velice příjemné restaurace Dělová bašta s výbornou kuchyní a velice příjemnou obsluhou, tak se tomu dnešnímu trochu nečekaně krásnému dni nedalo vůbec nic vytknout.

pracovní

Prac

Brdce 839 m, Hradiště 840 m, Malý Tok 843 m – a výlet na kterém jsem vlastně vůbec nebyl …

Krásné podzimní počasí mě tentokrát zlákalo na další výpravu do Brdských lesů. A protože jsem se musel kvůli virům ve zbytku rodiny tentokrát vydat na výlet jako osamělý poutník pouze s naším věrným psem, rozhodl jsem se pro zdolání dalších brdských osmistovek trochu netradičním a náročnějším postupem „přímo za šipkou“ do hlubin vojenského prostoru. Ale kdo za to může, že většina brdských vrcholů leží uvnitř zakázané zóny. A navíc se ty půlmetrové tabule skoro na každém stromě dají tak snadno přehlédnout ...  A tak jsme vyrazili z vesničky Zálany nejprve přes vrchol Plešce směrem k Bílé skále a vodní nádrži Láz a potom už po cestách nebo spíše necestách k prvnímu vrcholu. Brdy nejsou žádné velehory a tak je někdy na plochých vrcholcích těžké najít ten nejvyšší bod, ale tady na vrcholu Brdce to bylo jednoduché hlavně díky kamenné mohyle dnes už se zbytkem státní vlajky. Jako vždy na vrchol jsme se prodíral mlázím a ostružinami a z vrcholu samozřejmě už pohodlně po příjemné pěšině. Cesty tu jsou, jen je najít …

Bukovec 1005, Jelení stráň 1018 – i na podzim je v Jizerkách krásně

Pravděpodobně jeden z posledních hezkých podzimních dnů před příchodem zimy do hor jsme se rozhodli využít k výpravě za dalšími Jizerskými tisícovkami. A udělali jsme se dobře. Jizerské hory se nám odvděčili krásným skoro slunečným dnem a nádhernými zážitky z výletu. Tentokrát jsme do kopců vyrazili společně s přáteli a našimi labíky z osady Jizerka a hned začali stoupat na naší dnešní první tisícovku čedičový vrch Bukovec. Plní energie jsme byli na vrcholu během chvilky a mohli jsme se potěšit nádhernými výhledy na okolní kopce včetně našeho dalšího cíle - druhé dnešní tisícovky Jelení stráň. Tam jsme si užili i trochu toho šplhání po skalách … ovšem přiměřeně – Jizerky nejsou velehory a tak i ty místní skály jsou pro nás nehorolezce přístupné. A pohled z vrcholku za to trochu neohrabané šplhání určitě stál. Tím jsme si splnili naší tisícovkovou část výpravy a už nás čekal jen návrat přes Pytlácké kameny a Rašeliniště Jizerky a výborný pozdní oběd v Panském domě na Jizerce a návrat domů. A opět musím na závěr říci, že byl opravdu krásný den.

Třemšín 827 m - hrad, který už není a rozhledna na kterou se nedá vylézt

Prázdniny jsou u konce, naše zahraniční cesty také a tak přišel čas se zase vrátit k našim výletům po českých luzích a hájích. Rozhodl jsem se volně navázat na naše výpravy za jizerskými tisícovkami takovou malou podobnou akcí a to cestami na brdské osmistovky. Je jich pouze deset a bohužel většinou uvnitř „zakázaného“ vojenského prostoru a tak uvidíme jak to dopadne, ale první výpravu jsme zamířili na nejvyšší vrchol jižní části Brd na Třemšín – 827 m.n.m. Vybavení zásobou špekáčku a s nadějí krásného už skoro podzimního počasí jsme vyrazili od myslivny Na dědku vzhůru k našemu prvnímu vrcholu. Cesta byla příjemná a brzy jsme s malou zastávkou u Gangloffova kříže a Třemšínké boudy dorazili na vrchol do míst bývalého hradu. Z hradu už nezůstalo snad kromě hradní studně zachováno nic, ale krásné ohniště bylo dokonalé pro opečení našich letošních prvních podzimních buřtíků. Voněly do širokého okolí a myslím, že by se k nám pár kolemjdoucích docela rádo přidalo. Po takovém doplnění energie byl už zbytek cesty hračka. Přes vrcholy Hřebence a Hengst jsme se obloukem po západním svahu Třemšína vrátili zpět na začátek naší cesty. Krásná procházka a navíc taška plná hub. Nehledali jsme, ale některé nám přímo skákaly do cesty a to prostě nešlo odolat …

pracovni