N 49° 54.627 E 015° 48.308

Uloženo: 28/07/2007. Velikost: regular. Obtížnost: 1/5. Terén: 1,5/5

Jo tady se ty básničky asi dobře psaly ...


První krabička odlovená při našem návratu do krásných lesů Podhůra kousek od Slatiňanského zámku. Společně s velkou výpravou našich kamarádů a čtyřnohého psího doprovodu jsme se po necelém roce rozhodli zopakovat letošní ještě zimní výlet a zkontrolovat, jak vypadají místní zajímavá místa tentokrát už z pohledu geocachera, protože při předcházející návštěvě jsem byl ještě nezasvěcený mudla, který neměl o geocachingu ani zdání… Ale na hezká místa se člověk vždycky rád vrací a Vrchlického návrší k těmto místům rozhodně patří. Moc se mi ten nenápadný kopeček s malou skalkou a  krásným starým sloupem líbí, jako by z něho vyzařovalo zvláštní klidné kouzlo a pohoda a vlastně se vůbec nedivím, že se tady panu Vrchlickému líbilo a chodil na tohle místo odpočívat a možná tady i nějaká ta jeho báseň vznikla …

Návrší Vrchlického vytváří seskupení několika skalisek pod východním zalesněným svahem Hůry. Nachází v třešňovém sadu nad městem Slatiňany. Bylo to oblíbené místo odpočinku básníka Jaroslava Vrchlického, který ve Slatiňanech pobýval na letním byte v letech 1890 - 1909. Dne 2. května 1926 byla na skalce osazena plaketa od O. Španiela s podobiznou básníka a celé návrší bylo po něm pojmenováno. Na východní straně skalky se nachází sloup s obrazem Panny Marie. Ten nechala vybudovat kněžna Gabriela Aueršpergová v roce 1852. Obraz pochází z poloviny 15. století a kněžna si ho přivezla ze zbořeného kláštera v Rakousku.

Z lesa

Byl večer juž, ta doba horování,
kdy duch se snoubí s poezie zřídly,
kdy první soumrak nad údol se sklání
vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý.
Pode mnou srostlých kmenů přes kořeny
se bílá stezka v tmavou rokli stáčí,
a kolem stromy větrem rozechvěny
se otřásají v srdcejemném pláči.

A jak to šumí v tom zeleném moři,
jak dme se klenba stromů rozložitá,
v ní často peruť bílý holub vnoří
a letí dál… až hvězdou v šeru kmitá;
jak se to vlní, hučí, pne a dýše,
jak myšlenky když otřásají hrudí,
zde v každém hnutí zvuků nových říše,
a každý zvuk zde novou píseň vzbudí.

Zde samoty duch v zadumání stane,
s úsměvem bol se na rtu jeho sváří,
až k zemi splývá roucho mlhotkané
a v koruně mu démanty hvězd září;
s krahujem tiše nad propastí pluje,
se žlutým listím šumně v dol se snáší,
s rozdechem větrů křidly pohybuje,
ukájí bol a vrásky z čela plaší.

Myšlenka velká časem zneuznána
zde zasvěcence na skráň bledou líbá;
bor šuměním a vůní růže planá
jej v dumný sen o lásce ukolíbá…
v sen o mladosti, o ztraceném štěstí,
o sladkých touhách duše milující,
že věčně tady stál bys na rozcestí
a zíral v noc i prales dřímající.