N 50° 10.653 E 015° 27.592

Uloženo: 22/05/2009. Velikost: small. Obtížnost: 1,5/5. Terén: 1,5/5

Drive in Off Road Cache … a co to vlastně česky znamená ...


Teoreticky by to mohlo znamenat, že ke schované plastové krabičce dojedete v těžkém nepřístupném terénu vozidlem tak, že ji vyzvednete skoro z otevřených dveří bez zašpinění lakovaných polobotek. Tak tolik teorie ... ale skutečnost byla prozaicky trochu jiná. Se svým skoro terénním vozidlem jsem se sice pustil neohroženě po polní cestě plné obrovských nečitelných kaluží, ale když mi voda začala stříkat až na čelní sklo, pokorně jsem automobil odstavil stranou a pokračoval po blátivé cestě po svých. Štěstí, že terén na stavbě, kam jsem měl zamířeno, je velice podobný, ne-li horší a tak už je skoro jedno, kde se člověk zašpiní. Pracovní bláto se lépe zdůvodňuje. A nakonec mám pěší odlov mnohem raději. Člověk musí alespoň malou námahu k nalezení vytoužené krabičky vynaložit. Boží muka a místo samo je velice hezké, klidné a vybízí ke krátkému zastavení. Zajímavá je i pověst, která se k němu váže. A tak určitě ta trocha bláta stála ze hezký zážitek a radost z dalšího objevu …


Pověst Boží muka na Kovárnici

Starému Moravcovi v Nepolisech zemřela žena. Žili spolu k posledu už jen sami dva ve své doškové chaloupce, tiskli se k teplým kachlovým kamnům a vzpomínali často na svůj požehnaný život. Vychovali sedm dětí, ty se jim jako ptáci rozletěly do světa a tak zůstal dědeček sám s babičkou. Tu a tam jim přišli děti pomoci obdělat kus políčka, vnoučata chodívala žadonit o krejcárek na mls, ale dědeček s babičkou toužili více po klidu. Když stará Moravcová skonala, zatlačil ji dědeček oči a pak teprve vzkázal pro děti. Dosloužil ji k smrti sám, nechtěl děti obtěžovat. „Jen si jděte po svém děti!“, konejšil je, když Moravcová postonávala. „já sám babičku budu opatrovat. Máte už každý své starosti a vaši caparti také potřebují hodně péče. Jen se o babičku nebojte, starám se o ni, seč mohu, a dosloužím ji dobře.“ Dědečkovy pomoci nebylo nadlouho zapotřebí. Babička dodýchala, upamatovaly se v ní všecky nemoci, ranec dětí a dřina na vlastním políčku a ještě více na panském. Zemřela tak jako většina vesnických žen.
Starý Moravec brzy po pohřbu vzkázal do Chlumce k sochařovi, že dá babičce postavit pomník. Však si ho za svůj život zaslouží ! Když jeli mladí ve čtvrtek do trhu s prasátky, zastavili se u sochaře, aby vytesal pro babičku Moravcovou pomník. Ale pěkný z kamene, ne jako se jich dřevěných hemží kolem nepoliského kostelíka. Takový dřevěný křížek aby se pořád natíral olejem, jinak za rok omší a co nevidět uhnívá od země. Ale pane mistře, musíte k nám do Nepolis!“, připomínaly děti. „Náš dědeček si přeje pomník podle svého vkusu. My bychom jej prý dali zhotovit špatně. To víte, žili s babičkou jako dva holubi a tak dědeček chce mít pomník ze všech nejhezčí. Kdyby byl dražší než kolik si rodiče naschránili, milerádi pomník doplatíme“, slibovaly.
Druhého dne, byl pátek po svatém Petru a Pavlu, se sochař rozhodl, že se odebéře k dědovi Moravcovi do Nepolis. Času není nazbyt. Což kdyby k němu přišel dříve sochař z Bydžova. Bylo by škoda nechat si ujít kloudnou práci. Sochař spěchal. Aby si nadešel, namířil si svou cestu po Kovárnici. Asi uprostřed cesty mezi Chlumcem a Nepolisy stávala tehdy košatá lípa, stará staletí. Nikdo nevěděl přesně, jak dlouho sahá její život, ale musila být hodně stará. Měla dutý kmen, do něhož se vešlo několik lidí, košatou korunu a větve tak silné, že mohly být kmenem velkého stromu. Bylo ji vidět z daleka. V jejím chládku se příjemně odpočívalo a v čas nepohody hledali lidé útulek v její prostorné dutině.
Bylo dusno. Bouřka hrozila spustit se každou chvíli. Pot se sochařovi lil po tvářích pramenem. Tu náhle nad nepoliským lesem zahřmělo. Než se pocestný vzpamatoval, zvedl se vítr, vzal s sebou mraky prachu a první krůpěje deště zlověstně zahučeli vzduchem. Hlásily, že bouřka bude lítá a že přijdou i kroupy. Vskutku. Přikvačila naráz a sochař seznal, že se do Nepolis nedostane. „Počkám raději“, řekl sám k sobě. „Schovám se tu do dutého stromu, bouře se přežene brzy“ Vklouzl do lípy a liboval si, že nepromokne. Pane, to byl lijavec! Čím kratší, tím prudší. Při každém záblesku zaduněl kmen přidušeným hlasem, sochař se pokřižoval, tajil dech a zamhuřoval oči. Srdce mu hlasitě bilo v hrudi, nohy se chvěly strachem. Vzpomněl si: Což kdyby do vysokého stromu uhodilo?! Pak by s ním byl konec ... Pomodlil se a prosil Boha, aby ho neutrácel.
„Půjdu“, řekl si, když se obloha protrhala. „Ta malá přeprška mi neuškodí“ Rozhlédl se kolem a přeskakoval kaluže, aby si nenabral do koženek. K posledu se spustilo znovu. Vrátil se pro jistotu. Sotva vskočil do stromu, bác. Blesk udeřil právě do staré lípy. Ohnivý jazyk sjel po stromě, od vrcholku až ke kořenům a rozštěpil kmen na poloviny. Zpražil listí a zuhelnatil všecky menší větve. Náš sochař však o ničem už nevěděl. Padl úderem blesku do mdlob.
Boží posel ho nezabil. Protože se modlil, odnesl sochař svou krutou příhodu jen úlekem, na chvíli ztratil řeč, ale v několika okamžicích už zase sliboval: „Děkuji ti, Bože, za záchranu svého života. Za tvou ochranu ti postavím sochu.“ Do Nepolis toho dne už nedošel. Spěchal po hrázi Starochlumeckého rybníka domu, aby vyprávěl o své záchraně a aby se pustil do tesání pomníku. Zprvu zhotovil důkladný kamenný podstavec, vyhloubil do něho otvor a zasadil železná Boží muka. Zalil je vařící sírou, aby držela po věky. S prací byl hotov v několika dnech. Odnesl kříž po kusech na Kovárnici a když byly odstraněny poslední třísky po rozštěpené lípě vsadil ke cti a slávě Boží pomník do země.