N 50° 09.007 E 015° 28.689

Uloženo: 05/09/2007. Velikost: small. Obtížnost: 2/5. Terén: 1,5/5

Sedláci u Chlumce moc štěstí neměli ... to my jsme úspěšní byli ...

Pokud se řekne Chlumec nad Cidlinou, okamžitě se většině z nás vybaví známé přirovnání „o sedlácích u Chlumce“. Hrdá socha selského rebela stojí na malém návrší Skalka před Chlumcem nad Cidlinou a my jsme kolem ní jezdili od mých dětských let velice často, ale nikdy nás nenapadlo se opravdu zastavit a památník si blíže prohlédnout. Teprve naše krabičková vášeň nás k malé zastávce na cestě z východních Čech trochu postrčila. Ale určitě jsme neměli důvod toho litovat, konečně jsme si ten známý pomník prohlédli zblízka a díky tomu, že jsme nejprve naší „otravnou“ přítomností museli odehnat mladou zamilovanou dvojici líbající se za pomníkem, měli jsme na okukování sochy opravdu dost času. Nalezení kešky už byla potom bezproblémová záležitost a my si mohli připsat u tohoto symbolu neúspěšnosti náš další cacherský zápis
Socha selského povstalce, dílo sochaře Jakuba Obrovského, které mělo být odhaleno již v září 1938 se své instalace dočkalo až po 10 letech - v září 1948, u příležitosti 100. výročí zrušení roboty. Připomíná selské bouře ve 2. polovině 18. století. Sedláci v roce 1775 díky převaze císařského vojska opravdu skončili v místním Velkochlumeckém rybníku a dopadli velice špatně! A o co vlastně tehdy šlo? Složitá jednání o rakouské dědictví počátkem 70. let 18. století uspíšily krizi nevolnického systému. Mezi poddanými se šířily „zaručené zprávy“, že Josef II. (prozatím jen spoluvladař své matky Marie Terezie) vydal „zlatý patent“ o zrušení roboty, které před nimi vrchnost tají. I když panovník „zlatý patent“ nikdy nevydal. Jenže znáte fámy! Sedláci si slibovali, že je „zlatý patent“ rázně osvobodí od roboty a služebnictví. Spontánně vypukla na mnoha místech kraje a nepokojů. Proti rebelantům sice zasáhlo vojsko, ale záhy již táhly ozbrojené selské houfy ke Hradci Králové. V březnu roku 1775 se vydaly početné skupiny ze severovýchodních Čech ku Praze. Zpočátku neozbrojené masové akce se radikalizovaly. Vzbouřenci na mnoha místech vybíjeli panská sídla i fary a kostely. Jeden houf rebelů dorazil 24. března od Kratonoh do Chlumce nad Cidlinou. Vzbouřenci zničili byty vrchnostenských úředníků a kanceláře v panském pivovaru. Poté chtěli zpustošit i chlumecký zámek. To se vrchnosti samozřejmě nelíbilo. Proti povstalcům úspěšně zakročilo císařské vojsko. Sedláci však shromáždili další posily a v následujících dvou dnech pokusy opakovali. Tentokrát již dopadli mnohem hůř. Při dalším střetnutí s vojskem zahynulo asi třináct rebelů. Někteří byli zastřeleni, pravděpodobně pět jich utonulo v rybníku, jiní později zemřeli na utrpěná poranění. Zajatcům vojáci uřezali knoflíky u kalhot, aby si je museli oběma rukama držet - opatření nepochybně potupné, sice zdánlivě primitivní, ale v tomto případě lepší než pouta. Zajatci byli drženi po několik týdnů za krutých mrazů v masných krámech a později v zámecké jízdárně. Zajímavé je, že se opravdu vzpomíná na kruté mrazy a přitom už bylo jaro roku 1775! Následovalo vyšetřování a byly uděleny tresty nejaktivnějším vzbouřencům včetně rozsudků smrti. Popravy oběšením proběhly v Praze. Přísné exemplární tresty měly odradit případné další rebely v pokračování nepokojů. Kupodivu i vídeňská vláda považovala následné represe za nepřiměřeně kruté. Od té doby používáme přirovnání „dopadli jsme jako sedláci u Chlumce“ poměrně často!