Sedmadvacet spokojených psů, vymrzlí páníčci a „útěkář“ Eda

Začal prosinec a my jsme naše pravidelné poklidné procházky s kamarády rozšířili na velké setkání přátel www stránek můj-labrador.cz a jejich čtyřnohých miláčků. Společně s hlavním organizátorem setkání Petrem jsme všechny pozvali na naše oblíbené výletní místo, do Voděradských bučin a nedalekých Svojetic. Ukázalo se, že mezi milovníky labradorů, retrieverů a jejich kamarádů se najde hodně nadšenců, kteří jsou ochotni ujet stovky kilometrů, aby se mohli sejít a seznámit se svými často jen internetovými kamarády a dopřát svým labíkům i nelabíkům radost z velkého psího setkání. A tak jsme se nakonec na parkovišti uprostřed krásných bukových lesů sešli opravdu v početném zastoupení.

Vedle našich častých procházkových kamarádů Ulli, Olli, Charlieho, Norinky, Madly, Meggie, Molly a Glorie, Bolly, Elli, Barušky a Aishi, sehrané dvojice Dastík a Dastík, bordérky s duší labradora Roxy a malého vždy upraveného kamaráda boloňáčka Endyho jsme se zase potkali s početnou a milou východočeskou skupinkou - Laruškou, krásnými černými labradorkami Jessinkou a Sárou, východočeskou legendou z Dubiny Aronem a největším a zároveň nejhodnějším psem našeho setkání – velkým labradorským kamarádem, zástupcem rasy Cane Corso Darlý. Našli jsme i nové kamarády Piškota a Berušku, zástupce plzeňské procházkové sestavy Báru a nové nadějné labradorské teenagery Barču a Baka a samozřejmě nemohu zapomenout na nejmenšího člena naší velké výpravy jezevčíka Eduarda. Psí sestava měla i svůj početný lidský doprovod, a protože na procházku přijelo i několik přátel psů bez psů, byl to opravdu velký, respekt určitě budící průvod lidí a kolem pobíhajících psích kamarádů. A protože se Petrovi podařilo zajistit nečekaně příjemné skoro slunečné počasí, probíhala procházka ve skvělé pohodě a cesta lesem nám krásně utíkala. Psi si užili všech svých zálib, tahání klacíků a klád různých velikostí, pravidelného vlhčení kožichu v blízkém potůčku a dalších loužích, došlo dokonce i na koupání v romantickém rybníčku.

A tak jedinou drobnou komplikaci po cestě nakonec způsobil ten nejmenší – tvrdohlavý jezevčík Eda, který už měl asi dost té retrieří převahy a po anglicku se vytratil tak, že nikdo nezaregistroval, kterým směrem vlastně zmizel. Ani několik pátracích skupin neuspělo, ale nakonec vše dobře dopadlo a Eda se nakonec asi rád nechal najít jinou skupinkou výletníků a díky telefonu na obojku se nakonec opět připojil k naší psí tlupě. A tak naše početná výprava po ujitých skoro deseti kilometrech dorazila zpět na námi zcela obsazené lesní parkoviště a společně jsme se lehce vymrzlí, hladoví a žízniví přesunuli na nedaleký ranč El Paso na zasloužený pozdní oběd. Restaurace nás pobrala skoro všechny a i když nám pan vedoucí a obsluha svou rychlostí chtěla dopřát více času na popovídání, dočkali jsme se nakonec všichni docela dobrého jídla. Možná chtěla obsluha pomoci Petrovi s jeho závěrečným překvapením, protože vypouštění lampionů štěstí s pozdravem od labíků přece jenom vypadá lépe na temné obloze. Lampiony šťastně odletěli a i my jsme všichni vyrazili do svých domovů s pocitem hezky stráveného dne a doufám, že se i ostatním na setkání přátel psů líbilo …