Dobrodružství, romantika, krásné hory a extrémní závody psích spřežení

Šediváčkův long - nejdelší závod psích spřežení v České republice a jeden z nejtěžších závodů v Evropě má za sebou neuvěřitelnou řadu čtrnácti ročníků a bude mít svou patnáctou reprízu. Extrémní etapový závod psích spřežení po hřebenech Orlických hor s jedním povinným bivakem, noclehem na sněhu, je zároveň Mistrovstvím ČR v dlouhých tratích - longu. Od roku 2002 je Šediváčkův long jedním ze série čtyř extrémních závodů psích spřežení o titul Iron sled dog man a Ice dog. Ostatní tři prestižní závody této série se konají v alpských zemích. Z toho vyplývá i široká mezinárodní účast – na Šediváčkův long jezdí závodníci ze dvanácti evropských států. Šestnáctý ročník Šediváčkova longu v délce 240 km tradičně začíná i končí v osadě Jedlová v obci Deštné v Orlických horách

I když se Šediváčkův long pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Důvodů je několik. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Je to délka etap, čtyřicet až šedesát kilometrů, z čehož dvě etapy na bivak se jedou s plně naloženými saněmi, a v neposlední řadě jsou to rozmary počasí. Je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Musheři mohou zažít za jediný ročník sněhovou vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem, mráz pod minus patnáct stupňů a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je hustá mlha. A když k tomu přičteme několik probdělých a žíznivých nocí při kytaře, je jasné, proč není Šediváčkův long žádnou nedělní procházkou.

Jak se řídí psí spřežení? Smečku saňových psů, zapřaženou do spřežení, lze řídit pouze hlasem. Žádné další pomůcky se nepoužívají a jsou zakázány. Tažného psa totiž nelze k práci donutit; nechce-li z nějakých důvodů běžet, tak prostě netáhne. Stává se to ovšem vzácně, severská plemena, a nejen ona, mají touhu běžet vrozenou a ve spřežení pracují velmi ráda. Každý pes ve spřežení má svůj úkol a své místo. Nejsilnější psi jsou zapřaháni hned před saně, zcela vpředu je pak pes nebo fena s největšími zkušenostmi a inteligencí. Je to leader, vůdčí pes, nejdůležitější člen spřežení. Právě s ním musher komunikuje a s jeho pomocí spřežení řídí. Dobrý vůdčí pes je velmi ceněn a milován, neboť on to je, na kom závisí průběh cesty a v divočině leckdy i život mushera. O schopnostech těchto psů a o jejich intuici rozpoznat nástrahy stezky se vyprávějí celé legendy.

A jak vlastně vznikl název Šediváčkův long? Když se v lednu 1997 sjížděli musheři do Orlických hor poprvé, závod ještě neměl jméno a nikdo netušil, za jak nešťastných okolností ho za pár hodin získá. Den před závodem šel hlavní organizátor závodů a musher od přírody Pavel Kučera brzy po ránu venčit své psy. Když je vytahoval z přívěsu, sibiřští husky Hetyna a Šedivák se mu vysmekly, podlehly volání divočiny a zmizely v ranním šeru. Není to nic neobvyklého, občas utečou psi každému musherovi. Severští psi jsou volnomyšlenkáři, a tak i když se většinou dřív či později vrátí, dovedou si náhle nabyté svobody pěkně užít. Někdy jsou z toho mrzutosti a starosti z hledání, ale jen vzácně končí podobný výlet tragicky. Bohužel tenkrát si to Hetyna s Šediváčkem namířili do vzdálené vesnice. Dodnes není jasné, co se tam tehdy událo. Pavel, od rána zoufale hledající své psy, se setkal už jen s vystrašenou Hetynou, Šediváčka už nikdy nikdo nenašel. Postupně vyšlo najevo, že ho uprostřed vesnice, vztekle zastřelil jeden z  milovníků a ochránců přírody v zeleném. Pro mushera to byla těžká rána. Nejen proto, že Šedivák byl jeho vůdčí pes, nejcennější pes spřežení, ale pro každého longového mushera jsou jeho psi jako vlastní děti. Ztráta byla o to větší, že Šediváček byl výjimečně tolerantní pes milující lidi a byl proto používán na Šumavě ke canisterapii u mentálně postižených dětí. Ty na něj nemohly zapomenout a ptaly se po něm ještě několik let. A tak zavražděný pes je tu stále, a to zřejmě nejenom v názvu Šediváčkův long. Musheři o tom nemluví, ale někdy se zdá, jako by věřili tomu, že Šedivák bdí z věčných lovišť nad jejich závodem a že ve skučení mrazivého větru na hřebenech občas zaslechnou jeho volání, které svírá jejich duši.... V textu použity části článku z časopisu Koktejl.