Údolí Jostedal, náš velký ledovcový den aneb modrá je dobrá …
Po návštěvě Bergenu a malém odpočinku během přesunu dál na sever jsme nakonec přenocovali na krásném místě pod mohutnými vodopády na konci Jostedalského údolí. Ráno jsme se probudili do zataženého dne, ale i tak jsme se pustili do naší další výpravy za ledovcovými splazy pod největším ledovcem na evropského kontinentu. Nejprve jsme po malé silničce a přes hodně drsný tunel ve skále dojeli až na konec údolí, které je uzavřeno obrovskou kamennou hrází jezera Styggevatnet. Z hráze je nádherný výhled do údolí a také na ledovcový splaz Austdalsbreen, který padá do jezera na jeho druhé straně. Mohli jsme také pozorovat výpravu vodáků, kteří se k splazu vydali na kajacích a jako miniaturní tečky se pomaličku přibližovali k ledovci. Určitě hezké, ale zima mi byla jenom při jejich pozorování ze suchého břehu. My jsme raději zůstali na zemi a jako hlavní cíl dnešního dne si vybrali výstup k jinému splazu Fabergstolsbreen ...
Norsko 2011 - Bergen a Trollstigen
Historické památky a rybí trh v deštivém Bergenu a zkouška brzd na Trolí stezce
Po dvou dnech v norské divočině jsme opravdu potřebovali odpočinek a tak jsme na další den naší severské cesty naplánovali návštěvu druhého největšího norského města Bergenu. To je vedle historické v seznamu UNESCO zapsané čtvrti Bryggen a slavného rybího trhu známé hlavně tím, že je to město s největším počtem deštivých dnů. Poloha na pobřeží a úpatí sedmi hor znamená, že tu rekordy v počtu deštivých dnů padají, jak na běžícím pásu. V roce 2007 tady pršelo 89 dní za sebou a v průměru je Bergen skrápěn deštěm 213 dní v roce! Tady, víc než kde jinde, platí norské přísloví, že není špatného počasí, jen špatného oblečení. Samozřejmě, že i na nás na chvilku došlo a během celkem slunečného dne se i speciálně pro nás jeden dešťový mrak objevil. A opravdu to tady nikdo výrazně neřešil. Prší, no a co … A tak jsme si vedle prohlídky památek vychutnali i velrybí steak a úžasné krevety v tržnici Fisketorget. Den jsme zakončili vynikající smetanovou zmrzlinou a pokutou za špatné parkování. Když člověk nevidí značku se zákazem, tak to ještě neznamená, že tam není … OK, naštěstí byla pokuta skoro stejná jako cena parkovného.
Dvoudenní putování po náhorní plošině a horská chata „Den Norske Turistforening“
Další dny naší severské cesty byly ve znamení dvoudenní návštěvy národního parku Hardangervidda a naší skoro dobrodružné výpravy do norské divočiny. Přenocovali jsme pod skalami na úpatí této obrovské náhorní plošiny a ráno jsme se probudili do zatažené oblohy, kdy se vrcholky skal ztráceli v bílé mlze. Ale nenechali jsme se odradit, zabalili do batohů spacáky, zásoby jídla na dva dny pro sebe i pro psy a vše potřebné pro případné „přežití“ v pusté divočině. Samozřejmě pro zkušené trampy a horaly je to zcela normální, ale pro ty, co nás neznají … rozhodně netrávíme svůj volný čas a noci pod hvězdami, ale chtěli jsme si vyzkoušet jaká je taková turistika na norský způsob a využit horských chat „Den Norske Turistforening (DNT)“ – norského svazu turistů. Každopádně to pro nás byl jeden z nejdobrodružnějších plánů, které jsem si pro naší výpravu na sever vymyslel …
Norsko 2011 – Národní park Folgefonna
Norské vodopády a výlet k ledovcovému jezeru Bondhus a splazu Bondhusbrea
Po dalším campu na krásném místě u jezera Orte jsme se probudili do krásného dne a vydali na další cestu na sever. Nejprve jsme museli objet celý Lysefjord, pusté a neprůchodné území kolem něho a postupně dorazili až k Preikestolenu. Tady nás čekala opět neprůhledná mlha a hlavně neuvěřitelné davy lidí. Byla neděle a tady jsme poznali další důležitou informaci k naší další cestě. Ta nejznámější, nejpřístupnější a nejnavštěvovanější místa nemusí být ta nejkrásnější. A to hlavně, když se nechcete o své zážitky dělit se zástupem dalších turistů, kteří využijí možnosti dopravit se pohodlně až skoro k místu obdivu. Je lepší si najít místo náročněji dostupné a netlačit se s davy lidí valících se po cestě nahoru a dolů. Hlavně z tohoto důvodu jsme se rozhodli vynechat tento pro cestovní kanceláře „povinný“ výlet a pokračovat v další cestě na sever do oblasti národního parku Folgefonna a k nádherným vodopádům v jeho okolí.
Norsko 2011 – Lysefjord a Kjeragbolten
První horský výlet ke kameni ve skále aneb jak se chodí v Norsku …
Naše první skutečně horská túra na Kjerag (čti „šerag“) a k známému obrovskému balvanu zaklíněnému ve skále nad šestisetmetrovou propastí a kolmou stěnou Lysefjordu. Po campingu na krásném místě u řeky pod skalou a březového hájku jsme se probudili do slunečného dne a brzy vyrazili dál do hor směrem nad vesničku Lysebotn, která hluboko dole u moře ukončuje dlouhý po obou stranách strmými stěnami uzavřený Lysefjord. Tady jsme měli možnost se potkat s první zajímavostí norského počasí. Krásné teplé a slunečné počasí tady může paradoxně znamenat nepříjemnosti, protože úzký skalnatý fjord tu funguje skoro jako hrnec na páru. Od východu slunce se skály a hladina moře prudce ohřívají a vytváří se pára, která postupně zaplňuje celý ten kamenný kotel a postupně stoupá vzhůru až k samému okraji skalnatého trychtýře. A tak, když jsme dorazili na výchozí místo našeho výletu, přivítala nás mlha, přes kterou jsme neviděli ani na chatu u parkoviště natož modravé hlubiny fjordu hluboko pod námi. No alespoň jsme neměli problém se závratí… A tak jsme i přes všudypřítomnou mlhu vyrazili na náš první dle průvodce „lehký trek s dobou trvání cca 5 hodin“
Cesta přes moře a první krásný den na nejjižnějším cípu Norska ... a prý, že je tu zima
Tak jsme po dlouhých přípravách konečně vyrazili na sever. Očekávání nových poznání nás „rychle“ přeneslo po nudných a nekonečných německých a dánských dálnicích, kde jediným zpestřením byl průjezd hamburským přístavem a pozorováním upravených dánských pastvin s krávami jak z reklamy na zdravou výživu, až k dánskému přístavu Hirtshals. Tady už nás čekal superspeed trajekt společnosti Color Line - směr norský Kristiansand. Pro nás středoevropské suchozemce byla už jízda tímto kolosem pro cca 760 automobilů a dvě tisícovky pasažérů zážitek sám o sobě. Jedenáct pater propojených výtahy, restaurace, bary, obchody, herny a rychlost 27 uzlů. Za tři hodinky jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a prohlédnout loď a už jsme se připravovali na vylodění na norské půdě. Vyděšeni českými veterináři a úředníky jsme s obavami očekávali náročnou kontrolu našich psů a všech dokladů pro ně, jejichž shánění nám před odjezdem zabralo několik dnů, ale nakonec jsme z lodi vyjeli v takovém tempu, že jsme si vlastně ani nevšimli, že jsme nějakou celnicí projeli ....
Letní radosti v zoologické zahradě, zámeckém parku a ve vodách Vltavy
Krásný den strávený v pražské Tróji. Nejprve jsme vyrazili s Charlíky a Janou s Hugem na návštěvu pražské zoologické zahrady a jejich nových pavilonů. Sobota sice není zcala ideální den na trávení času v ZOO, protože krásný den vylákal nejen nás, alei spousty dalších návštěvníků a milovníků zoologické zahrady. Naštěstí se tu lidé postupně rozptýlí po mnoha zajímavých místech a tak kromě tlačenice u ledních medvědů a stánků s občerstvením jsme si procházku po ZOO v pohodě užívali. Nakonec jsme se potkali i s Vandou s její skupinkou východočeských "bulíků a na závěr prohlídky jsme si tak naší psí smečku ještě rozšířili. A protože bylo opravdu velké vedro přesunuli jsme se ze zahrady na hezké koupací místo pod mostem na Trojský ostrov a udělali radost i našim labíkům a samozřejmě i vodnímu kavalírovi Hugovi. Příjemný podvečer a krásný závěr dne jsme zakončili procházkou po zámeckém parku Trojského zámku, který je krásně opravený a opravdu nádherný. Sem se určitě zase brzy vrátíme …
Krkonošký výlet po stopách Hanče, Vrbaty, Molly a Glorie
Možnost udělat si výlet do Krkonoš se většinou nenecháme ujít. A tak, když jsme dostali nabídku strávit pár dní na bývalé podnikové chatě ROH Barvy - Laky s.p. nebylo o čem přemýšlet. Chata přímo dýchala vzpomínkami na dávné časy, protože i po mnoha letech od ukončení činnosti podniku, zůstáva skoro ve stavu, jako by ji právě opustil další turnus odborářů – správce, umakartový nábytek, společenská místnost, všudypřítomné nápisy a upozornění co se má a nemá dělat … Ale byli jsme tam sami a bylo tam moc hezky. A u našeho výletu jsem se nechal inspirovat dovolenkovým výletem našich přátel a udělali si krásnou horskou tůru ze Zlatého návrší přes Voseckou boudu a Sněžné jámy k pramenům Labe a kolem Pančavského vodopádu a mohyly Hanče a Vrbaty zpět do Horních Míseček. A užili jsme si i toho pravého horkého rozmanitého počasí. Chvilku jsme se vyhřívali na slunci a o pár minut později byli v neprůhledném mraku a viděli jen pár metrů před sebe. Pohled do Sněžných jam nám byl tentokrát odepřen. Inu hory jsou hory …
Chopok, Ďumbier, Štefánikova chata … za kamzíky a svišti na vrcholy Nízkých Tater
Druhou část našeho slovenského výletu jsme zamířili do samého srdce Nízkých Tater a to na Chopok a Ďumbier - nejvyšší vrchol těchto nádherných hor. Tady to byla pro mě taková malá vzpomínková procházka, protože jsem tu byl před opravdu mnoha a mnoha lety jako dítě s matkou na dovolené ROH. Bylo zvláštní, jak se mě některé vzpomínky až překvapivě jasně vybavovali. Byl to příjemný návrat. Chopok jsme se rozhodli zdolat z jižní strany a výpravu jsme tak zahájili na Trangošce a od dolní stanice lanovky začali drsný výstup na Chopok. Lanovka naštěstí mimo sezonu nejezdí a protože na sedačky bychom naše labradory asi jen těžko dostali, nemuseli jsme se nechat deptat pohledem na pohodlné turisty, kteří by se nám vznášeli nad hlavou a bez námahy zdolávali výškové metry.
Vlkolínec, Malino brdo, Ploská ... a hlavně si dávejte pozor na medvědy ….
Udělali jsme malou změnu v oblíbených místech naších výletů a po pálavském setkání zamířili na trochu prodloužená víkend do „daleké“ ciziny. Do slovenských hor. Je to už opravdu mnoho let co jsem tu byl naposledy a tak to bylo trochu i vzpomínání na mládí… A protože jsme se ubytovali v krásné dolině pod Velkou Fatrou, tak náš první výlet samozřejmě směřoval do pro mě zcela neznámých kopců. Nejprve jsme si udělali „malou“ odpolední rozcvičku a navštívili krásnou vesničku žijící skanzen Vlkolínec a vystoupali na kopec nad ní na Malino Brdo a druhý den jsme se vypravili na opravdový „trek“ do hor s výstupem na vrchol Ploská. Musím říci, že Velká Fatra plně naplnila mé očekávání a přidala ještě mnohé nad to. Nádherné výhledy, zářivě bílé skály, rozkvetlé louky intensivně vonící mateřídouškou, čisté potoky a všude tak absolutní klid, že jsme si někdy připadali, že jsme tu opravdu skoro sami....