Loučeň - zámecký park a labyrintarium
Podzim je opravdu krásný, když je krásně ...
Krásný podzimní den nás zlákal k další procházce po oblíbeném Kokořínsku. Tentokrát jsme naši procházku ještě spojili s kontrolou našich ukrytých krabiček. Kešek, které jsem v tomto krásném koutě přírody založil. Martinské stěny a skalní útvar Husa a jako třetí cíl Kostelecké bory, místo, kde jsme ukryli naší třetí geocachingovou krabičku. Jestli jste tu ještě nebyli, budete si moci procházku zpříjemnit už třemi odlovy… A podzimní výlet jsme zakončili opravdu stylově … opékáním buřtíků v krásném tábořišti pod Krápníkem kousek od Tisícového kamene. Ještě, že Charlíci myslí na všechno. Jo, a kontrola krabiček dopadla výborně. Vyhnali jsme pár mravenců, vysypali jehličí, prohlédli si krásné zápisy našich kolegů kačerů … příprava na první sníh ukončena a čekáme na další nálezce …
Vidím Vidím, podzim ve skalách a Harasov aneb jak jsem zdrhnul z práce
Tak tenhle výlet byl opravdu neplánovaný. Původně normální pracovní den a po ránu plánovaná pracovní cesta na stavbu a stavební úřad severně od Prahy. Už od samého rána byl krásný den a modrá obloha a když jsem si v předpovědi počasí již poněkolikáté vyslechl informaci, že to dnes bude posladní krásný podzimní den a tak podobně, rozhodl jsme se tak trochu zdrhnout z práce. Ulli jsme měl sebou a pohledem určitě souhlasila s tím, že bude lepší se nevracet do kanceláře a raději vyrazit do lesa, foťák v batohu a tak mi nic nechybělo k tomu, abych se vypravil na svá oblíbené místa na Kokořínsku. Mám tu ještě stále několik několik nevyřízených kešek a míst, která jsem chtěl navštívit a tak jsme vyrazili do okolí Želíz a Vidími. Prošli jsme se po lese v okolí Čertových hlav a potom vyrazili na odlov kešky Vidím Vidím metodou „jdi za šipkou“, což je v místních skalách občas náročnější, ale o to zajímavější postup. Nakonec jsem k odpolední procházce kolem Harasova ještě zlákal Charlíky a tak si labíci užili navíc příjemného podzimního vykoupání. Den jsem zakončil na krásném místě nad rybníkem Štampach, kam mě zavedla cesta za další keškou. Byl to opravdu krásný podzimní den a tak jsem vůbec nelitoval svého neplánovaného útěku z práce. Jen to, prosím, na mě neříkejte šefovi … i když vlastně ... já jsem přeci šéf …
Jizerské tisícovky VI - Polední kameny
Nejkrásnější výhledy a krásný podzimní den v Jizerských horách
Ráno jsme se v Praze probudili do mlhavého dne a vůbec se nezdálo, že by se to mělo změnit. A protože předpovědi počasí neochvějně slibovali v horských oblastech slunečno, tak jsme rychle sbalili a s malým zpožděním vyrazili směr Jizerské hory. Myslel jsem, že si najdu nějaký hezký horský potok a zkusím fotky podzimních prosluněných zákoutí se stativem a dlouhými časy na tekoucí vodě. Vybrali jsme si cestu k vodopádům Černého potoka, ale to nakonec nebyla ta správná volba, protože i když byl potok a vodopády krásné, byly v hlubokém stínu kopců a to prostě nebylo ono. Tak jsem měl stativ jen jako doplňkovou zátěž při stoupání na krásné vyhlídky na Hajní kostel a Frýdlantské cimbuří. Nakonec jsme si tedy místo potoků užili nádherných výhledů a do naší sbírky si připsali další Jizerskou tisícovku - Polední kameny – 1006 m.
Kostelík jako z pohádky, setkání s losem a na shledanou Norsko ...
Krásná procházka v podhůří pohoří Rondane a olympijská "vesnice" Lillehammer
Národní park Rondane byl jedním z hlavních cílů naší norské cesty. Dlouho jsme vybírali, na který z kamenitých vrcholů vylezeme, ale nakonec jsme se po těch několika minulých dnech na hřebenech Jutonheimenu rozhodli, zvolit trochu méně náročnou variantu a udělat si malou procházku v podhůří jižní části Rondane. A vůbec jsme nelitovali. Poznali jsme zase trochu jinou část krásné norské přírody. Nekonečné plochy lišejníků a vřesu jako obrovské měkké polštáře, lehce houpavá mokrá půda, obrovské pláně gigantických borůvek, výstup na horu Veslefjell s krásným rozhledem a návštěva krásného a divokého kaňonu Dørjuvet. A samozřejmě i trochu toho „lovu“ za dalšími norskými keškami, které byly v této oblasti zvlášť povedené. Prostě hezká procházka. A protože norské dny jsou dlouhé, byla to teprve polovina krásného dne.
Nejsevernější bod naší cesty a krásně deštivá procházka po domově trolů
Trondheim byl nejsevernějším místem na naší cestě po Norsku. Po několika dnech v horách Jutonheimenu jsme využili lepšící se předpovědi počasí a vyrazili ještě více na sever. Projeli jsme pohoří a národní parky Rondane a Dovre, navštívili vikingské pohřebiště, soutěsku a divoké peřeje na řece Driva a cestu ukončili procházkou v Národním parku Trollheimen. Tady v domově trollů nám sice ještě počasí moc nepřálo a geocachingovou procházku jsme prošli většinou v pláštěnkách, ale za to se nám tady podařilo nasbírat obrovské množství nádherných křemenáčů … a byla večeře. Do Trondheimu jsme již dorazili za krásného počasí a tak jsme si procházku a prohlídku města opravdu užívali. A když se na mne odpolední slunce usmálo i při fotografování opravdu nádherné katedrály Nidaros, už mě ke spokojenosti opravdu nic nechybělo. V podvečer jsme se ještě zastavili v Rorosu, dalším místě, zapsáném na seznamu památek UNESCO a potom už stačilo jen najít další místo na rozložení našeho stanu a ukončit další krásný den naší cesty.
Výstup na nejvyšší horu Skandinávie a sněhová vánice v srpnu … proč ne
Po trochu odpočinkovém dni na Trolí stezce, kdy jsme na nekonečných serpentinách trápili spíše brzdy a řízení našeho „myšáka“, jsme se s vyhlídkou celkem slušného počasí pustili do našeho dalšího horského výletu a to hned na nejvyšší vrchol Norska a celé Skandinávie, 2 469 metrů vysoký Galdhoppigen. Vzhledem ke stavu naší fyzické kondice a ubývajících sil jsme zvolili výstup méně náročnou cestou od chaty Juvashytta. Odtud již není nutné překonávat tak velký výškový rozdíl a navíc je tato trasa zajímavější tím, že zhruba polovina vede po ledovci Styggebreen. Nevýhodou však je, že na cestu přes ledovec je potřebné mít tu správnou výbavu - lano, úvazek a cepín. To sebou na dovolenou nevozíme a tak to pro nás samozřejmě znamenalo, že musíme trasu přes ledovec jít s horským průvodcem a se zapůjčenou výbavou pro navázání na lano, aby člověk nezapadnul do ledovcových trhlin. Výstup to určitě není příliš obtížný, pro zkušené horolezce tak trochu k pousmání, ale určitě není možné cestu přes ledovec úplně podceňovat. Nejsem horolezec, tak vám asi nemohu přesně popsat tu výbavu, ale pro nás „pejskaře“ se dá jednoduše říci, že je nutné jít na vodítku.
Domov obrů, norská národní túra a úžasné výhledy u jezera Gjende …
Prý se říká, že kdo v Norsku neprošel Bessegen, nemůže o sobě říkat, že je turista a tak jsme i my chtěli tuhle norskou národní cestu vyzkoušet. Díky kvalitně pracujícímu domácímu podpůrnému týmu jsme dostali informaci o slibné předpovědi počasí a tak jsme se rozhodli pro drobnou úpravu plánu cesty a u údolí Jostedal jsme zamířili do nejvyšších norských hor pohoří Jutonheimen - v českém překladu Domovu obrů. A jméno opravdu mohutnost těch horských štítů vystihuje … tady opravdu ti obři mohli bydlet. Trek kolem jezera Gjende je mezi norskými turisty opravdu velmi populární a tak je nutné být hlavně včas u chaty Gjendesheim, kde je nejen parkoviště, ale i přístaviště lodi, která vás převeze přes jezero k chatě Memurubu. Odtud už nezbývá nic jiného než se hezky po svých vrátit po hřebeni nad jezerem zpět na výchozí místo. My, i když jsme přijeli na místo chvilku po osmé hodině, jsme získali jedno z posledních míst na parkovišti a místenky na loď odjíždějící v deset hodin. Přijet sem pozdě znamená další kilometry navíc po nehezké cestě z odstavného parkoviště a také vyprodaná místa na loď přes jezero. Nakonec jsme se dočkali i Olíků dobíhajících na poslední chvíli již odplouvající loď a vyrazili na příjemnou cestu přes nádherně modrozelené jezero.