Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp ...
Hora Říp je naše dlouhodobě oblíbené místo a myslím, že snad každý Čech na Řípu, alespoň jednou v životě byl. Alespoň na školním výletu z dob dávných a školou povinných … My jsme si ten malý výstup na vršek už také několikrát zopakovali a dokonce jsem na vrcholu Řípu požádal svoji ženu o roku … a úspěšně. Ale v zimě jsme ještě na Řípu nebyli, a tak jsme využili krásnou letošní zimu k dobytí nejznámější české hory i zimním období. V oblíbené labradoří výletní sestavě Olli, Ulli,a Charlie doplněné o dobře zatepleného Endíka jsme horu zdolali klasickou cestou výstupem strmou východní „stěnou“. Samozřejmě bez pomocí vysokohorských domorodých nosičů a kyslíkových přístrojů pouze za občasné pomocí našich tažných psů. Stoupání bylo příjemné a tak jsme si my i naši labíci užívali sluníčka a čerstvě napadaného sněhu, potěšili jsme se krásnými výhledy do kraje a přemýšleli, jestli je ta naše země ještě stále mlékem a strdím oplývající …
A v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři …
Tak takhle si utahoval ze zimy v Praze před několika lety Jaromír Nohavica v písničce Ladovská zima a letos … už skoro měsíc máme ladovskou zimu nejenom v celých Čechách a a Moravě, ale i v té naší v zimě většinou špinavé, zamlžené a smutné stověžaté Praze. Už skoro měsíc si užíváme sněhu, na Petříně se musíme vyhýbat snowboardistům, pro hromady sněhu není kde zaparkovat, na hlavy nám padají rampouchy a běžkařskou stopu je možné najít skoro v každém větším parku. A když do toho dokonce vykouklo i sluníčko, tak jsme si procházku na Dívčí hrady, nedaleké kopce nad Smíchovem a Radlicemi užívali skoro jako procházku po krkonošských stráních. Slunce, hromady sněhu, vítr, závěje až po kolena. Prostě zimní pohádka … jo a dá se tam dojet tramvají …
Pohádková zima v Jizerských horách a ledové stěny Velkého Štolpichu
První letošní velkou procházku jsme zamířili za krásnými místy severních svahů Jizerských hor. Cesta „za sněhem“ ze zimní kalamitou postižené Prahy tentokrát vyznívala poněkud zvláštně, zejména když Petříně bylo tentokrát více sněhu než na vrcholcích Jizerek, ale přece jenom hory jsou hory… Výchozím místem našeho zimního výletu bylo krásné poutní městečko Hejnice se známou a impozantní bazilikou Navštívení Panny Marie. Tady jsme se sešli v silné labradoří sestavě - Ulli, Charlie, Meggie a Francis a bohužel bez nevolností trápené Olli jsme vyrazili na dlouhé a náročné stoupání na kopec se skalní vyhlídkou Ořešník a k cíly našeho výletu Štolpišským vodopádům. Sněhu a zimy jsme si nakonec všichni užili dosyta. Labíci ty své psí zábavy, které jsou ve sněhu ještě mnohem zábavnější a my krásné zimní přírody. Vrchol Ořešníku s krásným výhledy do údolí a mohutné ledové stěny v okolí Štolpišského vodopádu to byl nezapomenutelný zážitek. Je tu krásně a už nyní je jasné, že se sem určitě v létě vrátíme … na vodopády.
Dračí doupě u Radotína - ještě, že ti draci dodržují zimní spánek …
Na malou nedělní procházku jsem se tentokrát vydal pouze sám s naším věrným psem a protože jsem si vzpomněl na doporučení od naších kamarádů Lenky a Petra, tak se cílem naší malé nedělní výpravy stalo ukryté „dračí doupě“ v Radotínském údolí. A protože jsem tušil, co může doporučení od amatérského jeskyňáře znamenat, vybavil jsem se na cestu i naší novou narozeninovou čelovkou, která doplnila mé základní geocachingové vybavení. A udělal jsem dobře.. Když jsme se po krásné procházce údolím a prozkoumání protějších kopců, náročném překonání rozpadlé lávky přes potok a krátkém hledání nejschůdnější cesty … ve sněhu se ty pěšinky nějak poztrácely … vyškrábali až k dračí sluji, přišlo světlo na čele opravdu vhod. Já vím, že těch pár metrů ve skále není žádná jeskyně, ale mě to úplně stačilo a náš statečný pes, ten zůstal raději „hlídat“ před vchodem. No prostě, byl to pro mne další krásný geocachingový zážitek a návštěvu téhle kešky mohu každému jen doporučit…
Vánoční procházka ve skalách Kokořínska … už jsme zase pod Pokličkou …
Společně s Ullinčiným kamarádem Charliem a Hankou jsme se pokusili spálit pár vánočních kalorií a odpočinout si po vánočním shonu a tak jsme si zopakovali naší loňskou procházku po kokořínských lesích a skalách nedaleko od Pokliček, nebo přesněji Mšenských Pokliček, které jsou určitě nejznámějším a turisticky nejnavštěvovanějším místem celého Kokořínska. Tentokrát jsme si procházku ale zpestřili i hledáním několika cache – krabiček, které se tady mezi skalami plnými nejrůznějších dutin a škvír opravdu dobře schovávají. My jsme si tak užili krásného hledání, Ulli a Charlie zase své labradoří zábavy. Nám se prostě na Kokořínsku líbí a tak se sem budeme určitě znovu a znovu vracet …
pracovni
Vysoký vrch a Tuchonín … který z nich je skutečně vyšší
Poslední listopadový víkend jsme po trochu pracovní a trochu odpočinkové sobotě nakonec přece jenom vyrazili na společný nedělní výlet. Naše věrné spolehlivé společníky na procházky Charlíkovi jsme doplnili o konečně uzdravenou Summer s paničkou Alici a vyrazili na výlet do křivoklátských lesů do Poteplí poblíž Malé Kyšice. Máme tohle místo rádi a už jsme tu několikrát byli cyklovýletu, ale tentokrát jako pěší a geocachingoví turisti jsme mohli zamířit i do trochu nepřístupnějších terénů. A tak jsme po návštěvě krásné kapličkyse zázračným pramenem v údolí potoka Žlábek vyrazili zdolat dva nejvyšší vrcholy Kladenska- stromy zarostlý vrch Tuchonín a skalnatý Vysoký vrch s krásnou dřevěnou rozhlednou. Až dodatečně jsem si zjistil, který kopec je vlastně vyšší – o pouhý metr vítězí nenápadný a v pozadí schovaný Tuchonín. (488 m.n. m.) … my jsme je nepřeměřovali a užívali si příjemného odpoledního sluníčka, které se nakonec přece jenom prodralo přes dopolední zataženou oblohu a krásných výhledů do dalekého kraje. A závěrečný pozdní oběd v restaurací U smrku v Jenči korunovaný fantastickou smaženou čokoládovou zmrzlinou s vanilkovým krémem to už byla jenom krásná tečka za povedeným výletem …
Vzhůru na Hůru – procházka s kamarády
Dobytí Kočičího hrádku statečnými retrievery aneb Bára už zase stojí ...
Lákavá předpověď počasí nás přivedla k myšlence vrátit se po necelém roce do krásných lesů Podhůra kousek od Slatiňanského zámku. Kočičí hrádek už určitě znovu obsadily kočky, odfouknutou rozhlednu Bára už stačili znovu postavit a hlavně se od poslední návštěvy změnil náš stav z „mudla“ na „geokačer“a v místních lesích je opravdu hojný výskyt ukrytých krabiček s „poklady“. Příjemný a velice trpělivý doprovod na procházce jsme našli ve společnosti východočeských kamarádů – Maxíka a jeho zlatých retrievřích holek Lary a Boci, další psí dorostenky Triniti a její starší „sestry“ Peggy a samozřejmě rozměrově nepřehlédnutelného, ale zato zcela určitě nejhodnějšího míláčka Dárlý, jinak Cane Corso Italiano v celé své kráse. A když jsme se nakonec dočkali i bloudících kamarádů Petra s Miriam s jejich psím doprovodem Olli a Andym, mohli jsme v plné sestavě vyrazit směrem ke Kočičímu hrádku.
Zapomenuté lávky a kamenné růže – málo známá místa kokořínských lesů
Po delší době jsme s příslibem příjemného podzimního počasí vypravili na výpravu do kokořínských lesů. Tentokrát jsme však vynechali všechna všeobecně známá a často navštěvovaná místa a zkusili zabloudit při hledání krabiček do trochu pro nás méně prozkoumaných částí tohoto kraje. Výlet jsme začali ve vesničce Horní Vidím u místního zámečku, kde v lese za zámeckým parkem je ukryté krásné romantické místo s visutými lávkami a můstky nad docela hlubokými skalními stržemi. A jsou tam těch lávek opravdu desítky. Ovšem technický stav, ve kterém se nacházejí … skutečně „vstup jen na vlastní nebezpečí“… Po statické stránce musím konstatovat, že už to všechno mělo dávno spadnout a tak jsem si raději dal ráno jen lehkou snídani a při vstupu na houpající se „lehce“narezlé konstrukce se snažil být co nejlehčí. No však si z obrázků může každý udělat představu … Ale zvládli jsme to a celý náš statečný geoteam včetně čtyřnohého doprovodu přežil i tohle další krásné dobrodružství … Po tomto trochu adrenalinovém začátku jsme sestavu Ulli a Roxy doplnili o Charlíka a jeho pány a vydali se na procházkový okruh ze Střezivojic do okolních lesů, skal a údolí ...
Kolem Svojetic - procházka s kamarády
Tour de Svojetice, ASMKS aneb i na podzim může být v lese krásně ...
V sobotu jsme se s kamarády vypravili na průzkum terénu kolem Svojetic a nakonec se náše malá procházka spojená s hledáním krabiček protáhl na pořádný výlet po krásných lesích mezi Svojeticemi, Tehovem a Klokočnou. A protože se na nás docela nečekaně usmálo slunce, byla procházka v nádherných podzimních barvách místních bučin docela příjemná a tak si naše výprava v silném geocacherském složení – Ulli,Olli,Roxy doplněná o nezastavitelného „puberťáka“ Dastíka a veterána Andyho podzimní den krásně užívala. Odlovili jsme si pár hezkých kešek, pokochali se barevným listím, několik „koňských“ překážek na louce jsme využili k malému psímu parkúru, potěšili se ze setkání s krásnými koňmi při Hubertově jízdě a na závěr si dopřáli výborný pozdní oběd na svojetickém ranči Dolton. Co více jsme si od původně zamračené soboty mohli přát …