Ulli: Z našeho života

Létající bordérky aneb když jsou psi opravdu „rychlejší než vítr“

S flyballem jsme se seznámili díky naší kamarádce z procházek Lence a její Roxy, kteří se tomuto krásnému psímu sportu aktivně věnují a tak jsme se vloni na podzim poprvé podívali na první flyballový turnaj „Rychlejší než vítr“ v Mělníce. A líbilo se nám to … A protože je to opravdu fotogenický sport, zkusil jsem na pražském Turnaji sladkých nadějí udělat své první fotografické pokusy se zachycením opravdu rychlých psů … no, bude nutné ještě hodně věcí vylepšit a tak třeba zase někdy přístě na flyballových závodech ...

Bella neve, montagne magnifiche, la cane contenta … Viva Italia !

Italské hory se postupně staly naším oblíbeným zimním nebo spíše jarním místem. Lyžování máme rádi a tak, když „to šlo“ začali jsme podobně jako spousta dalších českých lyžařských nadšenců jezdit do hor. Vyzkoušeli jsme různá místa, ale nakonec jsme před pár lety objevili malou vesničku Bosco Verde v krásném údolí kousek od nejvyšší hory Dolomit Marmolady. Krásné hory, krásné lyžování na obrovském množství sjezdovek  a milí lidé. Je nám tam prostě příjemně. A tak jsme letos poprvé rozhodli vzít sebou i naší Ulli, aby toho sněhu také „trochu užila“. Dopadlo to výborně. Spojili jsme lyžování s procházkami do okolí a sněhovým řáděním našeho nezničitelného sněžného psa. Dopoledne výlet – odpoledne lyžování. Podařilo se nám tak poznat i trochu jiná místa než lanovky a sjezdovky. Prošli jsme si kaňonem říčky Pettorina s nádhernými vodopády, v zimě ledopády Sottoguda, obešli jsme jezero Alleghe a obdivovali pohledy na moji nejoblíbenější místní horu Monte Pelmo, opět vyrovnali svůj výškový rekord 3265 m.n.m. pod vrcholem Marmolady a vyzkoušeli i do jaké výšky jsme schopni se vyšplhat s naším „myšákem“ a projeli nádherné horské průsmyky Pordoi a Sella – 2240 m.n.m. a došlo dokonce na pokusy s geocachingem. Prostě zimní pohádka … a tak snad příští rok na stejném místě …

pracovní

Nová tradice – silvestrovská procházka po Voděradských bučinách

Když je něco podruhé, tak už začíná taková malá tradice a my jsme si zopakováním loňské silvestrovské procházky s kamarády z ulice po krásných lesích Voděradských bučin k začátku hezké tradice položili dobrý základ. Útěk od hektických a hlučných silvestrovských příprav a ušpiněné Prahy se nám i přes netypické zimní počasí povedl. Na procházce jsme potkali pouze několik silvestrovských sportovců a pejskařů a tak si procházku užila hlavně naše psí smečka. Ulli se Summer, Hugem, Hectorem a Dannym přetahali pořádnou hromadu klacků, větví a šišek a užívali se všechny své oblíbené lesní zábavy. My ostatní jsme se krásně prošli, a když už to má být tradice, tak jsme tedy naši procházku zakončili tradičně výborným pozdním obědem a posezením na ranči Dolton. Vše dopadlo výborně a tak pro nás osobně byla pro zbytek silvestrovského večera aktuální pouze jedna otázka … Vydržíme alespoň do půlnoci ? …

Sedmadvacet spokojených psů, vymrzlí páníčci a „útěkář“ Eda

Začal prosinec a my jsme naše pravidelné poklidné procházky s kamarády rozšířili na velké setkání přátel www stránek můj-labrador.cz a jejich čtyřnohých miláčků. Společně s hlavním organizátorem setkání Petrem jsme všechny pozvali na naše oblíbené výletní místo, do Voděradských bučin a nedalekých Svojetic. Ukázalo se, že mezi milovníky labradorů, retrieverů a jejich kamarádů se najde hodně nadšenců, kteří jsou ochotni ujet stovky kilometrů, aby se mohli sejít a seznámit se svými často jen internetovými kamarády a dopřát svým labíkům i nelabíkům radost z velkého psího setkání. A tak jsme se nakonec na parkovišti uprostřed krásných bukových lesů sešli opravdu v početném zastoupení.

Ono možná z toho našeho psa přece jenom něco bude ....

První červnový víkend jsme se zúčastnili výcvikového kurzu pro retrivry v Zahradišti na Vysočině, kousek od Ždáru nad Sázavou. Na tento výcvik jsme se dlouho těšili, protože jsme zatím s Ullou ty správné retrievří disciplíny moc necvičili. Na cvičáku jsme skončili u základního výcviku a tak to byl hlavně výcvik pro nás, abychom se naučili, jak vlastně toho našeho neaportujícího retrivra něco naučit. No a nakonec to dopadlo lépe než jsme se odvážili doufat.

Jak jsme chtěli unavit naše psy a nakonec zničili samy sebe ...

S kamarády z ulice jsme se rozhodli zopakovat si procházku ve Voděradských bučinách s cílem unavit naše psy tak, aby v klidu a pohodě přečkali silvestrovskou noc. Ulla si ve společnosti Hectora, Summer, Huga a nového kamaráda rotveilera Bódi užívala krásného mrazivého počasí a běhání po krásných lesech, tentokrát zpestřeného úspěšným hledáním keší, ukrytých bodů pro nadšence GPS navigace. Nakonec jsme na zpáteční cestě zvádli ještě pozdní oběd na ranči Dalton a připravení na silvestrovskou oslavu se vrátili domů. Bohužel nám ne zcela vyšel původní plán s utaháním psů. Páni byli večer zcela určitě více unavení než jejich čtyřnozí kamarádi a příchod Nového roku byl pro nás všechny dokonalým vysvobozením ...

Ten, kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata

První měsíce jsou v životě každého psa a jeho pánů ty nejnáročnější, ale při pohledu zpět i ty nejkrásnější.  Když si dnes  s jednoročním odstupem prohlížíme první fotky té plyšové kuličky, která se u nás doma objevila a podívám se na toho „obra“, který mi leží u nohou, už my to připadá jako neskutečné, že mohla být taková maličká. Ale byla to krásná doba. Od prvního setkání ještě u psí mámy, když jsme si tenkrát ještě „zelenou tkaničku“ vybírali, přes první dny u nás doma nebo na zahradě na chalupě na Vysočině po první velké zážitky z prvních psích výletů , od doby nekonečných her a zábavy po první opravdový psí výcvik. Uteklo to, uteklo to strašně rychle a tak jsme rádi, že nám jako vzpomínka zůstali alespoň tyhle fotografie…